Francie-Provence

Pondělí

Vyjíždíme ve 13:00 z Florence busem Eurolines, bez konkrétních plánů výpravy, protože státnicové přípravy člověku vezmou čas a elán na rozvržení cesty. V buse narychlo studujeme průvodce..kam že to vlastně jedeme? A co tam budeme dělat? Holky opucovávají své starobylé znalosti francouzštiny. Já si vystačím se svou větou ue mon sak, holky se o mě snad postarají.

Naše cesta byla ještě před začátkem nesčetněkrát vážně ohrožena- průběžně se měnil počet účastníků, chvílema to vypadalo, že pojedu sama. Pár dnů před odjezdem holky zjistily, že musí být uprostřed termínu zájezdu přítomny na PhD přijímačkách. Hledali se doktoři ochotní potvrdit, že neměly síly doplazit se před přijímací komisi. Mezitím si doktoři našli mě a různými diagnózami se mě snažili od cesty odradit. Nakonec byly holky omluveny a snad dokonce přijaty a svými vědeckými objevy spasí svět. Já jedu se zlomeným malíčkem, čerstvým astmatem a ještě čerstvější, ale o to luxusnější, rýmou.

Úterý

V 6:00 jsme přestoupily do belgického busu Eurolines v Lyonu. Řídí ho legrační černoch, kterému Jitka svojí bravurní francouzštinou překládá česky psanou milostnou smsku od přítelkyně. No jestli si tímhle stylem píšou pravidelně, tak ten vztah nemá asi moc budoucnost, bůhví jak dlouho černoušek čekal, až poveze v buse francouzsky mluvící češku, která mu sms přeloží.

Čím víc jedeme na jih, tím vydatněji prší. V poledne přijíždíme do Aix en Provence. Tady se chvíli motáme mezi autobusouvou zastávkou a turistickými informacemi a protože zatím přestalo pršet, volíme ubytování v kempu ve stanech. Kemp nás stál jen 9E/os. se vším všudy, což je míň, než jsme čekaly. Stavíme stany dokud je sucho a pak se lehčí o batohy vracíme do centra Aix.

Prohlédly jsme centrum, ochutnaly palačinky, já si šlehla dávku návykového Olynthu zachraňujíc tak svůj nos před výbuchem, a k večeru jsme se vrátily do kempu. Poznámka: busy č.3 jezdí v Aix po různých trasách, bohužel se nám nepodařilo odhadnout, který staví před naším kempem.

Mezitím začalo pršet opravdu hodně. Pod stříškou místní umývárny vaříme večeři (kuchyňka v kempu není) a po obdržených předpovědích počasí (4 dny déšť) propadáme těžké skepsi.

Po návratu ke stanům čekalo holky milé překvapení- stan si postavily v dolíku. Vodní postel je fajn, když vám v ní zrovna neplavou batohy. Teď ležím ve svém stanu obklopená jejich promáčenými krosnami a snažím se uhodnout, kolik hodin vydrží můj ultra-light stan nápory deště.

Jak je možný, že v samotném srdci Provence nejenomže nesvítí slunce, ale déšť pořád sílí? Jak je možný, že v Provence prší, když sem přijedu já za prosluněnými levandulovými poli? Prostě na ho*no!!* Jitčina maminka nás v sms varuje, ať se opalujeme s rozvahou...tak to už je vážně provokace.

*Autentický zápis v deníku z tohoto dne musel být při přepisu drsně zcenzurován.

Středa

Ráno mě probudilo ticho- konečně přestalo pršet. Loužičky se omezily na rohy stanu, možná jsem svůj příbytek podcenila. Nejvíc vody mi do něj nateklo z tečiny krosny zachráněné z bazénku uprostřed jejího stanu.

Během snídaně nám z domova přišla aktualizovaná předpověď počasí pro oblast Arles. Slibovala sluníčko, sice jen s 65% přesností, ale pro nás to byl záblesk naděje, kterému jsme se rozhodly věřit. Vyjely jsme tedy do Camarque. Tedy ještě předtím nás čekal detail- vyzvednout auto z půjčovny v centru Arles. Autobusák záhadné linky č.3 nás vyhodil snad 2km od místa, kam jsme myslely, že dojedeme. Batohy jsou těžší než včera a dalo fakt práci se do půjčovny doplazit.

V půjčovně jsme se domlouvaly různýma jazykama a končetinama, musely jsme oproti plánu zaplatit zálohu 400E...no tak to opravdu doufám, že auto vrátíme v pořádku. Po asi hodinovém, na prosto zoufalém, bloudění po městě se nám podařilo zprovoznit GPS a ta nám zachránila život. V poledne jsme tak konečně vyjely směr Arles.

Cestou na západ se pořád zlepšuje počasí a s ním i naše nálada. Silničky vypadají pohodově, nikde moc aut a pěkná krajina.. V Camarque jsme si nafotily bílé koně v bažinách...vypadali naprosto spokojeně. Ve městečku St. Marie de la Mer se nám po mírných obtížích podařilo zaparkovat (nechtěla bych to tu vidět v hlavní sezóně) a na 4 hodinky jsme si půjčily kola (10E/os.)

Vyjely jsme po náspu podél moře a jely a jely a do toho fotily plameňáky, které neúnavně pžezdíváme pelikány, posléze peliňáky. Jsou mnohem větší než v zoo a taky mnohem spokojenější a krásnější.

Byla to prostě nádhera, modré nebe nad námi a modré moře před námi Já se po pár km vrátila, přeci jen se mi za jízdy blbě smrká. Teď na náspu suším stan a píšu deník..pohodička.

Když se holky přiřítily, přemohl nás hlad. Na parkovišti jsme proto v závětří auta uvařily kuskus se zeleninou a snědly ho u moře. Kolemjdoucí asi nikdy neviěli jíst někoho z ešusu, takhle divně se na mě ještě nikdy nikdo nedíval.

Po večeři jsme vyjeliy na pláž Piemanson. Cestou se v moři koupali plameňáci a u města Salin de Giraud se sušila mořská sůl. Na pláž jsme přijely až večer a po ochutnávce vína šly spát. Terka si ustlala na pláži, já a Jitka rovnou v autě- docela se nad námi stahovaly mraky. Po pár minutách to zabalila i Terka, to už se na obzoru docela slušně blýskalo a vítr sílil. Navíc jí údajně skoro zakousl velký pes, který mírumilovně po pláži pobíhal.

Po půlnoci mě probudila světla karavanů hromadně opouštějící pláž. Po včerejších záplavách asi vydatný déšť nenechává lidi moc klidné. Nakonec jsme tuhle oblast opustily i mya popojely zpátky do městečka, kde jsme to zapíchly na nějakém náměstíčku. Tady už ani nefoukal vítr a noc byla klidná.

Čtvrtek

Hned po probuzení jsme se stáhly z náměstíčka na odpočívadlo poblíž sušáren soli a tady provedly ranní hygienu včetně posnídání posledních sušenek. V místním obchůdku se solí jsme nakoupily slané suvenýry a pak sjely do ornitologického centra (vstup 7E), protože plameňáků jsme zatím viděly jen pár set.

Mě všichni ti ptáci pohromadě po chvíli unavili, tak jsem se stáhla do bufetu na bagetu, přičemž jsem vůbec netušila, co si objednávám, ale dobře to dopadlo- bylo to k jídlu. Holky se vrátily až po hodině a půl- těch ptáků bylo fakt moc. Já se zatím díky naučným plakátům rozmístěným po rozervaci dozvěděla něco o anatomii plameňáččí kostry, a co je zajímavé, nemají fibulu!

Odpoledne jsme vyjely zpátky na sever, do Les Baux, města na skále. Uličky Les Baux jsou vyplněny malými krámky a turisty. Nakoupily jsme tu nějaké levandulové suvenýry a vydaly se do Nimes.

Podařilo se nám najít komplex HI Hostelu, na jehož zahradě jsme si postavily stany. Prohlídku centra Nimes jsme musely vzdát, protože autobusy se odtud do kempu vrací jen do 20:00,

což bysme nestihly. Autem jsme se do centra nechtěly vracet po poměrně adrenalinovém průjezdu dopravní špičkou.Večer přijel Aleš se svými kamarády-vědci, tak jsme společně povečeřeli.

---

Pátek

Ráno jsme docela brzo vyrazily směr Avignon. Cílem dnešní mise je konečně najít levandulová pole. Podle fialových fotek z průvodce by měly být u opatství Abbay de Senanque. Dopoledne jsme ještě strávily v centru Nimes, vlezly do kolosea (6E), viděly krásnou fontánu a poobědvaly gyros.

K opatství jsme to vzaly přes Gordes, to je město podobné Les Baux (taky na skále), ale na nás udělalo větší dojem. Dalo se líp vyfotit, nebylo tam tolik turistů, a suvenýry byly kupodivu asi o 10% dražší než v Les Baux.

Z městských hradeb jsme se rozhlédly po krajině a pohled to byl dost znepokojivý- nikde žádná fialová!

Plny pochybností jsme vyjely do opatství, které bylo naší poslední levandulovou nadějí. Tady sice je jakés takés levandulové pole, ale dosud nerozkvetlo. Propadám těžké depresi- účel cesty zůstane nenaplněn.

V podroušené náladě jsme se rozjely zpátky do Aix, abysme se tu ubytovaly zase v kempu z prvního dne (Chantencler).

---

Sobota

Jakoby nestačila včerejší levandulová zkáza, dnešek začal opravdu úchvatně- ráno jsem zamkla klíčky od auta do kufru. Není to až tak složité, kdyby to někdo chtěl vyzkoušet, podám návod. Holky v pyžamu se rozjely do Hertzu (naštěstí je Aix jediné město, které už dobře známe), aby přivezly náhradní klíčky. Já za trest balila VŠECHNY stany a spacáky. Když mi ale holky volaly, že klíčky budou k dispozici nejdřív v pondělí, tedy za dva dny (jsou na centrále a ta má o víkendu asi siestu), zhroutil se mi svět.

S hlavou skoněnou v dlaních přemýšlela jsem co si počneme dál, bez věcí, v pyžamu, jenom se stanem v ruce. Z chmurných myšlenek vytrhnul mě dunivý zvuk a oranžová světla odtahového vozidla, ze kterého mi vesele mávaly holky. Jejich radostný výraz mě překvapil...z auta vyskočil chlapík, který se hbitě, bez jeidného slova do našeho auta bezbolestně vloupal a nás tak za 300E zachránil.

Tak jsme pouhou hodinu od nešťastného incidentu mohly vyjet zase na cesty, směr Marseille. Doufám, že se nám tu už nestane nic horšího, 300 éček stačilo ;) Nutno dodat, že se Terka naprosto altruisticky se mnou o náklady podělila, za což jí budu dělat skrytou reklamu až do konce života.

Pod Marseille, v Cassis, jsme v kempu Les Cigales nechaly auto a vyšly do centra přímořského městečka. Po obědě (bageta se salámem) nás čekal výlet ke třem calanques- něco jako zákruty moře- procházka podle průvodce cca 90minut "výborně značená"..beru to jako ukázku suchého anglického humoru od autora průvodce- se zacházkami a blouděním nám výlet trval celé odpoledne.

Kvalitní obuv navíc podle cedulí lemujících stezku byla nezbytností..je pravda, že cesta je docela kamenitá, ale v sandálech jsme přežily všechny. Terka odvážně vlezla na 5 sekund do moře u 2.calanque a zanechala tu tak svou nesmazatelnou stopu (konec skryté reklamy).

Cesta nás docela zmohla, bylo vedro a na vrcholcích citelně foukal Mistral. V noci jsem dostala horečku a celý následující den byla nepoužitelná. Terka svoje zažívací problémy (jejichž původcem byl meloun nebo salám na bagetě) zahnala Endiaronem.

Neděle

V noci jsem zažila veselou příhodu, v níž sehrál svou roli stan postavený v mraveništi, plechovka Coca Coly a delírium z horečky. Shrnu to ve 4 jednoduchá ponaučení: Nestavte si stan v mraveništi. Nenechávejte plechovku Coly otevřenou, máte-li stan postavený v mraveništi. Nesnižujte horečku pitím z plechovky Coly, je-li otevřená ve stanu postavenéem v mraveništi. A když už to všechno musíte dělat, nedělějte to aspoň za tmy- mravenci jsou pak lépe vidět.

S přihlédnutím k mému neutěšenému zdravotnímu stavu jsme se rozhodly zůstat další den v Cassis. Holky znovu podnikly cestu ke calanques, tentokrát lodí (13E/3 calanques). Bylo to prý super a fotky vypadají hodně rozbouřeně...Mistral totíž sílí.

Odpoledne si šly navzdory poryvům větru zaplavat na opuštěnou příměstskou plážičku. Za to je obdivuju (podle předpovědi zaslané z Čech je jen 18°C, o teplotě vody nemluvě). Večer jsme naplánovaly další cestu, jo a přijel Aleš s kamarády vědci, ale moc jsem nevnímala okolní svět, tak ani nevím jaký to bylo.

Pondělí

Ráno jsem posbírala holky i mravence a vyjely jsme do Hyeres, na poloostrov Presquile na opalovačku. Já se samozřejmě držela vzorně ve stínu. Odpoledne jsme daly pozdní oběd- platýse nebo tak něco (St. Pierre, pro všechny 3 dohromady 800g za 70E) no ať to bylo cokoliv, bylo to výborný.

Bohužel jsem tou dobou už bojovala se sílícím průjmem, takže škoda ryby. Nejhorší na tom všem je, že Endiaron, spolehlivý zachránce z Nového Zélandu, nezabírá. Noc byla opravdu strašná, přísahám, že už NIKDY NIKAM nepojedu!!!!*

* zapsáno ve 4hod ráno po probdělé noci strávené v autě

Úterý

Ráno je zataženo a vzhledem k tomu, že v celém kempu není toaletní papír, dnešním dopoledním cílem je najít obchod. Zakoupená minerálka a Jitčiny suchary mi asi zachránily život. Průjem se zastavil a já se před 11hod dokonce vyplížila z kempu k trajektu na ostrov Porquerolles (15E zpáteční plavba). Trajekt byla trošku jáma lvová- nebylo tam WC takže sem docela panikařila, ale 15minutová plavba dopadla dobře.

Mezitím nám Jitka, která jela napřed jako zvěd, smskovala, že ostrov je krásný. V přístavu jsme si půjčily kola (14E/den) a popojely asi 3km na pláž Notre Dame. Ostrov je fakt moc krásný, a na kolech se dá projet celý.

Na pláži jsme se vykoupaly konečně všechny, voda teda nebyla úplně horká, ale dalo se to přežít.

Holky pak jely na kole po ostrově, a já se k večeru vrátila do přístavu.

Večer jsme si v kempu zabalily a Terka si dala v místní restauraci U Pelikána kotel kalamárů (8E) jako druhou večeři. Holky se pak šly projít ztemnělým ostrovem a já, zmožená náročným dnem, na kutě.

Středa

Dnes jsme si přivstaly, zaplatily kemp (7E/os.) a vyjely přes Hyeres zpátky do Aix. Hyeres jsme si ještě chtěly prohlédnout, ale nedalo se zaparkovat, smůla. Cestou jsme zastavily ve městě Saint-Maxim na trzích a koupily si pravý provensálský salám. Doufám, že v buse do ČR salámy nesplesniví, nýbrž dozrají.

Přesně v poledne jsme dojely do Aix. Ještě jsem si cestou u silnice potupně natrhala několik stonků nerozkvetlé levandule..ale i tak pěkně voní v celym autě.

V Hertzu měli zrovna polední pauzu, tak jsme nechaly auto před jejich garáží a přesunuly bagáž horko těžko na autobusové nádraží. A protože báječné město Aix nemá žádnou úschovnu zavazadel, musely jsme se u naší hromádky batohů střídat.

Ještě jednou jsme zašly do centra- konečně poslat už totálně neaktuální pohledy, já si dala ovocný košíček a koktejl, na který jsem první den kvůli mega rýmě neměla chuť a holky zašly do půjčovny slavnostně vrátit auto (najeto 900km).

Pak už bylo najednou 16:00 a my se nalodily do busu. Máme veliké štěstí, řídí zase pan černoch (Octavio), který udržuje svou lásku na dálku přes sms. Jitka si s ním na památku tejkla pikčr a docela se, myslím, skamarádili.

Během jízdy jsem zažila největší zklamání svého života- za okénky autobusu se provokativně fialověla obrovská, rozkvetlá, krásná, voňavá, levandulová pole. Takže existují. Buď rozkvetla dnes odpoledne, nebo si ze mě levanduloví bohové dělají srandu. Tak si smutně suším svých pár klásků nerozkvetlé levandule a přemýšlím, kdy se mi asi naskytne příležitost zaběhat si v tom opravdovém, rozkvetlém poli.

Dodatek

Do Prahy jsme dojely po 27 hodinách jízdy, s 3,5 hodinovým zpožděním. Bylo to hodně náročný, zvlášť když se řidiči snažili dohnat zpoždění zredukováním přestávek na celkem dvě.

Ale dojeli jsme v pořádku a náš výlet skončil. Moc děkujem Terce, že byla ochotná a schopná odřídit celou cestu po Provence sama. Jsi naše levandulová královna!

Auto

Máme rády pohodlí, takže jsme si půjčili v Hertzu Ford Focus za 400E vč. super pojištění. Benzín za 900km nás stál 50E (cca 1,22E/l), což vychází na krásných 4,5l/100km. Jezdily jsme výhradně po neplacených silnicích, jsou i klidnější a s pěknými výhledy po krajině. Ve Francii mají kruhové objezdy doslova na každém rohu, v každé vesnici i v každém poli.

Kempy

Vystřídaly jsme celkem 5 různých kempů a jenom v jednom jedinym měli kuchyňku..bez vlastního vařiče by to nešlo. Jinak všechny kempy byly vybavený sprchama s teplou vodou. Obvyklá cena kempu se pohybovala kolem 7E nza osobu (rozpočítáno na 2 stany, 3 osoby, 1 auto), ale obvykle se za auto neplatilo nic, za stan taky nic, s skásli jenom podle počtu osob.

Ceny

Ve Francii je trochu dráž než v ČR, jídlo v restauraci kolem 15E, v bufetu od nějakých 4E, víno tak od 4E ten nejlevnější patok. Plněná bageta kolem 3E.

Počasí

Jely jsme v půlce června, moře bylo ještě studený, mistral dul asi 2 dny, levandule nerozkvetlá a 1 den vydatně pršelo. Jinak bylo příjemných tak 25°C.