Madeira

Na Madeiru jsme se chystali už hodne let, ale pokaždé to nejak nevyšlo. Predevším jsme tam chteli jet kolem kvetna, kdy toho kvete co nejvíc, a to porád byly nejaký maturity, zkouškový, státnice, státnice, a tak. No a proc? Protože máme rádi kytky, a tady je jich hodne, a protože máme rádi hory, a tady je jich taky hodne.

Santana

Na Madeiru jsme prilétli letadlem spolecnosti Tap Portugal krátce po pulnoci. O madeirském letišti jsem toho bohužel mnoho cetla, takže jsem mela z letu vetší hruzu než obvykle, ale všechno šlo hladce, až na paseku, kterou zpusobila rýma v mých dutinách, ale zacínám si zvykat.

Letište je v tuhle hodinu vylidnené, jediným osvetleným krámkem je pujcovna Avis, se kterou jsme si dohodli, že kvuli nám nechá otevreno. Bydlíme v horách a platit za taxíka na ubytování a pak do mesta do pujcovny, by se nevyplatilo. Máme objednaného Renaulta Clio, malé auto, na které Michal bude ješte hodne nadávat- na místní kopce trochu slabé. Ale vyjeli jsme všude tam, kam jsme potrebovali, sice obcas hlemýždím tempem, ale myslím, že posloužilo dobre.

Po 1 hodine vyjíždíme do Santany, kde máme domluvené ubytování pres booking.com. Navigace se nám docela hodí, ale madeirské silnice jsou velmi dobre znacené a do všech vesnic se dá bez vetšího bloudení dostat. Dálnice je doslova obsypána svetýlky okolních domecku, které jsou rozeseté po okolních kopcích. Zacínáme chápat, že tady je rovný pozemek velká vzácnost, a že se proste staví všude, kopce nekopce.

Na ubytování na nás už ceká celá rodina pana domácího, všichni jou velmi vstrícní a hlavne mluví bezvadnou anglictinou. Vedou nás do domecku, kde budeme ten týden bydlet. Jsme šílene unavení, takže usínáme v podstate hned.

Zmoženi cestou spíme docela dlouho, pak dlouho vychutnáváme snídani/obed na terásce našeho domku, kochaje se pohledem na hory, zelen, do toho nám škytají žáby, no proste idylka. Ke každé snídani nám paní domácí upece cerstvý chleba a dodá vlastnorucne vyrobeneé džemy, na oba tyto produkty je velmi pyšná.

Po poledni se vydávme na mini procházku po Santane. Ve stínu je zima, ale zrádné slunce to do nás pere slušne. Po 3 hodinách jsou všechny nenamazané kousky kuže (a že jich je po ledabylém ošetrení krémem dost :P) pripálené. V Santane jsou asi tak dva supermarkety (slovo super ber s rezervou), pak nejaké ty klasické domky se strechou až na zem,

co tu všichni fotí, kostel, a jinak asi nic (muzeum a skanzen me osobne nelákají). Zkoušíme slézt k oceánu, který šplouchá kousek pod náma, ale fakt to nejde, pruvodci nelhali- prístup k vode je na Madeire hodne omezený.

Odpoledne jsme zase szrašne ospalí, takže to moc nehrotíme a jdeme odpocívat, potažmo spát.

Faial a Orlí skála

Dneska jsem dostala fakt skvelej nápad- mužu vlastne psát deník rovnou do pocítace, címž ušetrím strašne moc hodin svýho života..bomba.

V noci pršelo, ale k ránu se dere skrz mraky slunícko a za chvíli už je modré nebe. Nevíme moc co podniknout- k vodním koupacím nadržím nechceme, protože je víkend, a to jsou prý obsazeny madeirany. Na žadný velký trek taky nechceme, protože jsem vcera dobrala antibiotika a zas me škrábalo v krku.

Nakonec volíme asi nejbližší možný výchozí bod, mesto Faial, kde se dá podle mapy vylézt na skálu (Penha de Aguia) a melo by tam být plno vyhlídek. Vyjíždíme asi v 10 a dokonce ani moc nebloudíme. Zdá se, že na vyhlídku vede stezka vybudovaná EU...je to široký betonový pás s mnoha díky venovanými práve unii. Váhám, jestli se nemám jít prezout zpátky do sandálu, ale presne dle našeho ocekávní cesta záhy koncí, ostatne jako vše, co kdy bylo vybudováno a zrízeno Evropskou unií :P

Vypadá to, že dál se jít nedá, ale já to nevzdávám- mapa prece nikdy nelže. Po chvíli se nám darí najít pešinku, která sice vypadá, že nekomu krosí zahradu, ale nenecháváme se odradit a vyplácí se to..docela udržovaná cesticka vede až na vrchol. Je to hodne strmé stoupání a my bohužel asi tak v pulce trošku sešli a ocitli se tak na holé skále...jako nejsem žádný horolezec, chvíli jsem se docela bála, ale když už jsme to chteli otocit a na orlí vyhídku se vykašlat, vylezli jsme najednou uprostred té pekné udžované cesty..no ješte že tak.

Ješte musím zmínit, že až na vrchol jsem bohužel nevylezla, cestou jsme totiž potkali peknou vyhlídku a mysleli si, že jsme u cíle. Michal se jal ješte prozkoumat cesticku, co odbocovala smerem dál podél pobreží a me doporucil, at si odpocinu, že se pro me vrátí. Je mi jasný, že ho rušilo moje ustavicný kašlání a zastávky každých 10 metru pro nabrání dechu taky docela zdržujou. No za 30 minut byl zpátky a referoval, že kousek dál je (asi od EU) betonový plácek s názvem stejným, jako má tahle cesta, takže to asi byl ten cíl. No co nadelám, nad horama kousek od nás už mraky zešedly a ozývaj se hromy, takže nejvyšší cas na sestup.

Neco bych docela pojedla, ale M. vzal s sebou nejhnusnejší chleba na svete- slisovaný celozrný cihly, který se proste nedaj jíst, on sice tvrdí jak moc mu chutnají, ale to pekne kecá. Musím se spokojit s jabkem a mysli tycinkou.

Dál sjíždíme do Faialu, kde je vyhlídka na tu orlí skálu, kde jsme ted byli, a na „pláž“ – betonový val a more zklidnené vlnolamem.

Ke koupání nás to moc neláká, tak ješte sjedem k Faialskému kostelíku, na pevnost (Forte Faial), kde mi nejhezcí fotky blokují místní chlápci sedící na delu a kecající o blbostech. Pak už je nejak vecer, tak jeete nakoupit v Santane a domu se najíst, napít a spát.

U ubytka potkáváme paní domácí, který chválím její chleba, odmenou mi budiž nový chleba..zacínají me ty nedojedený pecny chleba strašit ve snech, tohle tempo nezvládáme.

Vecer jdu ješte k recepci poslat domu zprávy a fotky, sedí tam pan domácí a ptá se, kde jsme byli. Lovím v pameti jméno Faial, víc nedám. Nevypadá moc spokojene a privádí svého syna a paní co nám pece chleba (on sám neumí moc anglicky), a nejspíš riká neco jako „prosimte popiš jim cestu na nejakej porádnej výlet, predstav si, oni byli v blbym Faialu“ ... jako nerozumim tý jeho madarštine ani slovo, ale pusobilo to tak na me. Tak ti dva (ješte si privedli na pomoc uklízecku) mi strkají prospekt o Santane a pospisují cestu na Caldeiaro Verde. Popis okamžite zapomínám, ale podle jména v prospektu snad dohledáme kde to je, jinak tihle dobrí lidé nebudou mít klidné spaní.

Ješte dve zajímavé veci jsem tu takhle pri veceru prožila- prinesli mi návštevní knihu, kde byl zápis od Cechu (jako v ceštine), a prosili me o preklad a vysvetlení významu podivné kresby u zápisu. Prozaické vysvetlení, že se jedná o ceskou vlajku, je asi trošku zklamalo. NICMÉNE, a to je hlavní, mi po chvilce špitání a prešlapování obradne popráli k narozeninám, které jsem pred pár dny mela...tolik lidí mi neprálo ani doma :D

Caldeiaro Verde

No takže dneska máme jít na ten výlet Verde neco. Já vstávám brzo, jako obvykle pripravím snídani, zabalim veci, a pak du tahat Michala z postele, že jo. Než jeho milost vstala a posnídala, bylo pul desátý a slunce nikde. Dobre tak za to slunce nemuže, ale ted tu na nej cekám, až provede ranní hygienu.

Zacátek treku je na parkovišti u Casa de Queimadas, pár aut aut už tam stojí, vesmes francouzi. K našemu cíli vede 6,5km dlouhá cesticka podél levády po vrstevnici, takže pohoda. Pešinka je místy dost úzká, srázy pod ní nejsou úplne stavené pro lidi se závratí. Ale jsou tu zábradlícka a tech se rád pridrží asi asždý clovek, obzvlášt na vlhkých a kluzkých místech, kterých je tu dost. Ze sten kolem nás crcí voda, obcas malý vodopádek. Celou cestu se otevírají krásné výhledy do údolí a na okolní hory. Musí se prijít nekolika tunely, bez baterek není moc radno se na tenhle výlet pouštet, obzvlášt pokud se chcete vrátit s celou lebkou a obema nohama.

U cíle u vodopádu Verde pokracujeme dál, cesta sice není oznacená, ale melo by to být smerem na Inferno. V jednom míste je tunelové rozcestí, dá se jít do trí stran. Michal se do tunelu zamiloval, takže musíme vyzkoumat všechny tunely, na které narazíme. Prvním se asi po 30 minutách dostáváme na opuštené místo, kde je vodopádek z hor svádený do jednoho ze systému levád. V tunce u vodopádu by se dalo i vykoupat, ale voda je dost ledová a já už tak unavená, že bych si už ani nezvládla sundat boty. Už je docela dost odpoledne, takže na moje naléhání se vydáme zpátky. Michalova tunelová láska se mení v posedlost, na tunelové križovatce musíme do 2.smeru, tentokrá na to Inferno (porád to tu není znacené). Já se v pulce zastavuju a odmítám jít dál, tunelu už mám plné zuby a levád ostatne taky. Michal tedy BEŽÍ dalšími tunely a prináší mi zpet video z Inferna (nic objevného krom levád tam není).

Moje obavy se naplnily a Michal musí na križovatce prozkoumat i tretí, poslední tunel. Zustávám u jeho ústí a cekám, s cím se vrátí. Po asi 30 minutách z tunelu vybehl totálne fascinovaný, že je to tunel asi nekonecný a vypadá to, že to nikam nevede (no vede to nekam na zacátek levády, to je jasný). Už tu díky bohu není žádný další tunel, takže se mužeme vydat na cestu zpátky. Podle GPS jsme doted ušli as 12km, dalších 8 nás ceká.

S takovouhle zacházkou jsem nepocítala, takže už nemáme skoro žádný jídlo, a já bez jídla proste nefunguju, takže cesta zpet docela bolela. K autu už jsme spíš doklopýtali než došli, docela dost znicení.

Chtela jsem naší paní domácí ríct, aby nám zítra pripravila neco k veceri, ale nemám sílu jí hledat a mluvit anglicky, nemám sílu mluvit vubec. Pojedli jsme párky a fazole a v posteli stáhli fotky. Je to docela bída, svetelné podmínky tady v tom údolí ve stínu nejsou úplne ideální. Ale levády zvecnené máme, a to je hlavní.

Mesta na severu

Budíme se podstatne méne znicení, než jsme cekali, že budem. Stejne ale volíme odpocinkovou variantu programu, projedeme si mesta na severu.

Byli jsme v Sao Jorge, Arco de Sao Jorge, Boaventura, Ponta Delgada ... o všech tech mesteckách se dá ríct asi tolik, že jediné živé bytosti, které jsme tam potkali, byly ješterky. Lidi nikde, restaurace nikde, jen pár bister. Docela dlouho jsme hledali místo, kde se najíst, nakonec jsme to už trošku zoufale zapíchli za Ponta Delgada v nejakém marina klubu a konecne ochutnali madeirské národní jídlo- rybu espada s banánem. Popravde musím ríct, že z ní nejsem úplne nadšená, zabalili jí totiž do takovýho divnýho testícka, a divný testícka já nesnášim, protože do nich balej ruzný divný jídla u nás v jídelne, aby zamaskovali hnusnou chut tech divnejch jídel. Tímto zdravím pana Tlustého, který ty divný jídla na UMG má na starosti.

Po ceste je plno krásných pohledu na mestecka pod silnickou (jedná se opravdu o silnicku a rízení na ní je dost šílený zážitek). Koupili jsme nejaké místní ovoce od místního zelináre, nevím co to je, ale vesmes to chutná dobre.

Dokonce jsme byli na dosah od oceánu, ale vlny vypadaly dost neprívetive a pocasí koupání taky úplne neprálo- celý den se nad horama držely hrozive vypadající mraky, chvílema jsme jim smerem na západ i ujíždeli, ale vždycky nás dohnaly.

No už jme tu pár dní a zatím jsme nevideli žádné suvenýry, zacínám trochu panikarit. Vecer se snažím najít duveryhodnou predpoved pocasí a vypadá to, že bude hur a hur, takže zítra bysme meli sfouknout výlet na východ ostrova a taky nás porád ceká Pico Ruivo.

Poloostrov Sao Lourenco

Podle predpovedi pro východ ostrova má být sice partly cloudy, ale další dny jen hur, takže výlet na poloostrov Sao Lourenco podniknem radši už dnes. Vycházíme z Baía da Abra, kde už parkuje pár aut, pocasí zatím vypadá modre (jako bez mrácku). Cesta je celou dobu v podstate dláždená, takže dekuji své prozretelnosti, že jsem si nevzala pohory a spokojila se sandály- bohate stací, slunce do nás pere, a nikde kousek stínu.

Na tomhle poloostrove nic neroste, protože tu prý vají silné vetry (to potvrdit nemužeme, my tu zrovna nezažili ani malý fouk), a není tu moc vláha (tak to potvrdit mužeme). No videla jsem zemi, kde opravdu nic neroste (Lanzarote), a proti tomu je tohle úplný ráj, ale je pravda, že tenhle kousek zeme se tak trošku vymyká typickému madeirskému rázu.

Výhledy na more po obou stranách jsou krásný, všude kolem nás se hemží ješterky, a asi 30minut chuze od parkovište se dá sejít na malou plážicku (cehož využijeme pri ceste zpet). Michal objevil, že ješterky se dají krmit žlutejma kytkama,

co rostou podle cesty, tak je hned filmujem, fotíme, a tak. Když se jich ale vyrojí stovky u oázy Cais do Sardinha, kde se pokoušíme naobedvat, už jich mám plný zuby. Z batohu a kapes je vyklepáváme ješte hodne dlouho.

Cesta až na úplný konec (k Michalovu velkému zklamání to není úplný konec poloostrova, ale dál se proste jít nedá) trvá pár hodin, ale je to vcelku pohodicka, jen pri záverecném výstupu na Pico do Furado se trošku zapotíme. Odpledne pri ceste zpátky sebehnem k plážicce po ceste, vlny zblízka už nevypadají tak krotce jako pri pohledu zhora, ale i tak se po chvíli váhání odhodlám a smocím se v Atlantiku.

No neni to úplne teplý, dve tempa mi stacily, navíc celou dobu na me Michal úzkostlive kricí, že more je divoký, že me nekam stáhne, že už nevylezu, a tak, tak to moc nepokoušim :P

K veceru vyjíždíme domu do Santany, kde máme na dnešek objednanou veceri. Pan domácí nám pripravil LUXUSNÍ hovezí špízy (až pozdeji se docítám v pruvodci, že se jednalo o espetadu) nabodané na vavrínových prutech, potrené morskou solí s bobkovým listem (až v Praze jsem se dozvedela, že bobkový list je list vavrínu, to dává smysl :D ). Lepší maso jsem opravdu nikdy nejedla, a rozhodne to není zpusobeno jen tím, že mám po celém dni hlad jako blázen.

Pri veceri se od syna pana domácího dozvídáme zajímavou reálii, kterou jsme ale už stihli zjistit sami, totiž že tady nefungují predpovedi pocasí, a že když se behem dne objede celý ostrov, vystrídají se po ceste všechna rocní období (no logicky vzato, tenhle chlapec zná asi jen jaro, ale to je jedno). Takže to, jestli nám zítra vyjde pocasí na výstup na Pico Ruivo, ponecháme náhode, ostatne všichni už dávno víme, že takhle predpovídají meterologové ne jen na Madeire...

A jako dodatek ještercí videa..je to lepší poslouchat bez zvuku, hlavne 3. video :))

Pico Ruivo, strecha Madeiry

Takže v pruvodci se píše, že výstup na Pico Ruivo z parkovište u Pico Areeiro by se mel zahájit optimálne v 7 hodin (ráno), protože pri poledni se vrcholky hor halí celkem pravidelne do mraku. V dalším pruvodci se píše, že pravdepdobnost hezkého pocasí pro túru je asi tak 20%.

No s temahle informacema jsme teda vstávali v 6 (Michala jsem nikdy takhle brzo vzhuru nevidela), na to parkovište u Areeiro jsme dojeli po 8 (máme to totiž ze Santany dost daleko), a z auta jsme vylezli v 9 (desne foukal vítr a trvalo nám, než jsme na sebe navlíkli všechno oblecení, co jsme meli s sebou).

Všechno jsme ze sebe svíkali asi tak za 10 minut, když jsme slezli z Pico Areeiro, kde najednou bylo krásne, vítr nefoukal, a všechno to propocený oblecení nás táhlo k zemi. Fotili jsme jako fakt hodne, a delali si každou chvíli infarktové zastávky, ale i tak jsme to celý (tam i zpet) šli 6 hodin (v pruvodci se uvádí 7, tak to si museli nekde cestou zdrímnout).

No k tý ceste- je to zas celý vydláždený, jako všechny cesty na Madeire, všude jsou provazy na držení (obcas se teda docela hodily), výhledy fakt luxusní. Celej ten výlet byl šílený maso- jsem zvyklá na normální hory, kde clovek vyšplhá na nejakej ten kopec, pak jde za odmenu vrcholovku, aby se vydejchal, a na záver z toho kopce zas sleze. Tady se drsný šplhání do kopce strídá s drsným sestupem, kdy se nám nohy podlamovaly tak, že jsem se bála, že se lano nelano zrítim do propasti. No a pak zas celý znova, zas šílenej kopec, kolmý schody, infarkt, a zas dolu. A zase celý znova. No nebudu se opakovat, takhle je to asi tak 20x cestou tam ( i zpet). Nejdrsnejší je poslední ukazatel 500m na Pico Ruivo, kdy už boucháte šampanský, a pak zjistíte, že je to 500m do kolmýho srázu.

Na tomto míste bych ráda podekovala svému ortopedovi, panu doktoru Schovancovi, za kvalitne odvedenou plastiku predního krížového vazu- díky!

No existují i lehcí varianty- dá se jít z Pico Areeiro a vrátit se na Achada do Teixeira, odkud vás odveze taxík zet k Pico Areeiro, ale to je pro bábovky. Nebo jít z Achada do Teixeira tam i zpet (45 minut), ale to je pro nejvetší bábovky. A ješte existují i varianty pro cestu Areeiro- Ruivo, dá se jít lehcí cesta skrz tunely tam i zpet, nebo tam težší a delší cestou ... tak my sme si samozrejme vybrali tu težší možnost, protože když už zážitky, tak na dren :)

Michal se zapomnel namazat a zapomnel i krém, takže je spálenej, protože takový krásný pocasí jsme necekali. Krém jsme pak vyžebrali u jednech z mnoha Cechu, které jsme potkali cestou. Je ale pravda, že úderem poledne (ve chvíli, kdy jsme se vysoukali na Pico Ruivo), prišla mlha a mraky, takže pruvodci nelžou.

Zejtra se asi nepohnem, ale stálo to za to, byla to bomba.

Relax ve Faialu

Dneska se nám nikam nechtelo, takže jsme strávili den odpocinkem na pláži ve Faialu. Tak sem se spálila, že nemužu sedet, já se proste opalovat neumim. Objednali jsme si na zítra zas barbecue, zítra taky musíme zabalit- bude to náš poslední vecer v Santane a predposlední na Madeire, smutné.

Curral das Freiras a Funchal

Mám tak brutálne spálený nohy, že nemužu chodit, šikulka. Jedeme na vyhlídku Curral das Freiras na údolí jeptišek. Až do údolí se nám sjíždet nechce, mestecko z dálky nevypadá nijak speciálne. Kolem nás jsou hory, po kterých jsm predevcírem chodili, a pohled do údolí po kolmé stene skály zpusobuje závrat i mne, a to na ní normálne netrpím.

Na vyhlídce obcas zastaví autobus, vyvrhne turisty s fotáky, a jede dál. Z toho tu žije obchudek se suvenýry, první dobre zásobený, který na Madeire vidíme, a restaurace.

Když už jedeme pres Funchal, tak ho trošku obhlídneme. Docela nám trvá, než narazíme na nejaký parkovište v centru. Kupujem tu zásobu madeirského vína (6 flašek petiletého) a procházíme prístav. Nic moc dalšího tu není.

Odpledne si ješte naposled zajedem na plážicku ve Faialu, nebe je ale dost zatažené. Já si opalování/koupání už odpustím, a Michalovi se samotnýmu do vody nechce. Mimochodem ve Faialu je obrovský sportovište, které splecne s motokárovou dráhou nikdo nevyužívá. Evropská unie tu nasypala peníze do neceho opravdu potrebnýho, ale je to moc krásný- bruslárská dráha, tenisová hrište, bazén, venkovní posilovna. A nikde ani noha.

K veceri máme zase espetadu, tedy to božsý grilovaný maso. Je trošku vysušenejší než posledne, ale zase nám k nmu navarili hodne prílohy a salátu. K pití jsem místo džusu dostala madeirské nárnodní pití, který tady všichni milujou- Maracuja neco..je to sladký, bez ovoce, a s bublinama, no neco jako Fanta.

Pak už jenom pobalíme všechny ty flašky vína, bohužel nemáme moc oblecení na jejich obalení..ale když jsem dovezla 3 flašky rumu i s doutníky z Kuby, tak snad zvládnem 6 flašek madeirskýho vína.

Po posledním domácím chlebu k snídani a rozloucení se s domácími vyrážíme na letište vrátit auto. Nejradši bych se už sebrala a odletela, když už jsme tady, ale ješte se musíme dopravit do Funchalu, kde strávíme poslední noc, a letíme už ráno (velmi brzy ráno)

Autobusy z letište do mesta nejezdí práve casto- asi tak jednou za 3 hodiny- a my se kupodivu zrovna nestrefili do té spávné doby. U zastávky si ale stejne neštastne jako my prohlíží jízdní rád dva kluci, tak jsme se dohodli, že si vezmem taxíka do Funchalu spolecne a podelíme se o náklady.

Taxík vyšel asi na 35E, vyhodil nás pred hotelem, kde máme domluvený ubytko. Je to asi nejlevnejší hotel na Madeire (cca 22 E/pokoj), což je dost podezrelý, ale rekli jsme si, že na tu jednu noc to prežijem, at je to co je to.

Recepcní si sice okopíroval naše pasy, ale pak nám oznámil, že chek-in je až ve 3 odpoledne, což jsme tak nejak tušili, tak si na recepci necháváme aspon batohy, a vyrážíme do centra. Podle mapy se zdálo, že je to kousek, ale jdeme podle GPSky, která je mimochodem desne debilní, a ta nás navedla do tunelu. Do docela dlouhýho tunelu. Sice jsme nadýchali zplodin jako se nám nepovedlo za celý život, ale aspon ten tunel ústí u prístavu.

Jdeme do Mercado dos Lavradores- obrovskýho, dvoupatrovýho tržište. Vnutili nám tu nejaký ovoce a nakoupili jsme semínka a cibule ruzných madeirských kytek, to jsem zvedavá, co z toho vyroste.

Na obed jsme zašli do jedné z restaurací, dala jsem druhou šanci tý jejich slavný rybe estepade, ale i tady jí zabalili do divnýho testícka. Nevím, proc to delaj. Tentokrát k tomu byla spon dobrá, vínovo- cesneková omácka. Michal si dal tunáka, což me docela šokovalo vzhledem k tomu, jak rád prednáší o ohroženosti této NEBOHÉ rybicky pokaždý, když chci koupit plechovku Rio Mare...

Po procházkách a jídle už jsme byli docela znavení, tak Michal ješte vyfotil obrovskou (prej snad druhou nejvetší na svete) záoceánskou lod, která vychrlila skupinky turistu. Konecne chápu, z ceho tady žijou ty vecne prázdný restaurace a obchody. Pak jsme si vzali taxíka do hotelu, protože druhá cesta tím hrozným tunelem by nám zkrátila život o dalších 20 let, a za to tech pár écek rozhodne nestojí, a zastávku toho správnýho autobusu nemužem najít.

Hotel není nic extra, ale za tu cenu...jako nechtela bych tu trávit moc casu, po týdnu stráveném v prostorné vilce se zahradou to tu na me pusobí dost depresivne a stísnene, ješte že už za pár hodin odfrcíme. Na ráno (ve 3) máme objednané taxi, a pak už res Lisabon do Prahy. Tak nám dovolená skoncila.

Co s sebou

Baterky do tunelu, trekové boty a oblecení do hor

Mapu jsme meli Freitag a Berndt 1:40.000, pro výlety se hodí spíš podrobné plánky jendotlivých treku z pruvodcu.

Pruvodce- Freytag a Berndt s popisy 17 treku po celém ostrove.