Malajsie

Přílet

Náš první dojem z Malajsie? Vedro, vedro, smrad a vedro. To proto, že malajská města taková prostě jsou, sem se jezdí za přírodou a civilizaci je lepší se vyhnout.

Rovnou na letišti nás vyzvedává pickup služba našeho hotelu na okraji Kuala Lumpur, kde jen přespíme, a ráno přeletíme do Kota Kinabalu. Původně nám na sebe lety krásně navazovaly, ale Air Asia, nízkonákladovka, které se cestovatel v Asii asi nevyhne, nám tak dlouho posouvala a měnila let, až jsme ve finále museli strávit noc v KL. Recepční na hotelu je nepříjemná, ale to je nám jedno, po tolika hodinách letu se těšíme do postele. Na letišti jsme vyměnili všechna Eura za malajské ringitky a připadáme si nesmírně bohatí.

Malajci správně pochopili, že tady nemá cenu ohřívat vodu, o horkou sprchu nikdo nestojí. Noc na hotelu je dlouhá, horká a lepkavá. S hudebním doprovodem hučící klimatizace. Nesnáším klimatizaci.

Hned ráno nás nabral řidič hotelu zpátky na letiště. Rozvážel víc lidí najednou a trošku zrada byla, že první na řadě byl terminál KLIA, tedy mezinárodní letiště, a naše nízkonákladové LCCT až pak, takže cesta msto 20 minut trvala 45, ale máme dostatečnou rezervu, tak jsme v klidu. Snídáme zbytek housek z Čech a slivovici z Valašska...Honzovi se při jejím pití zamlží pohled..připomíná mu bezpečné a tolik vzdálené Valašsko.

Nejsilnější zážitek z letu do Kota Kinabalu byla krádež našeho špinavého spodního prádla z přední kapsy batohu. Jsme tu tak krátce, že si garderobu moc neobohatil..a těžko říct, kdo touto krádeží utrpěl víc, jestli my, nebo zloděj.

Na letišti nás má vyzvednout někdo ze Summer Lodge, kde jsme ubytovaní, ale buď mé jméno přeložil a vytiskl v rozsypaném čaji, nebo tam prostě nebyl, takže končíme v taxíku.

Z přiděleného pokoje v hostelu byl Honza tak konsternovaný (konkrétně ho zaujala elektroinstalace kabelů volně pohozených na zdi v koupelně, umyvadlo s odtokem na podlahu koupelny a sprchová hadice umístěná přímo nad WC mísu), že při odchodu do města OMYLEM rozbil kliku u dvěří, a my museli být přemístěni do jiného pokoje. Ten už se mu pozdával víc (byla tam totiž tma), nutno ale podotknout, že si časem na všechny tyhle libůstky zvyknul.

Nejzajímavější na KK je místní trh.

Honza sice skoro omdlel z „puchu“ čerstvých ryb, no možná že v těch popelnicích všude kolem už ta čerstvost nebyla tak horká, ale mě se tam líbilo a krevetky na grilu za pár kaček byly luxusní.

Po další probdělé noci se mi vstávalo těžko. Snídáme tousty s džemem a mravenci (vše v ceně ubytování) a jdeme na staré autobusové nádraží Wavasan, odkud by měl jet bus do NP Kinabalu (paní na recepci a LP říkali). Autobusy se tu sice občas zjeví, ale směřují výhradně na jih, tam zrovna nechceme. Jinak tu pobíhá vitální stařík, zdatný naháněč, jehož náplní práce je plnit minivany lidma. Přišli jsme sem v 9 a zrovna jeden takový minivan odjíždí plný až po střechu do NP. Stařík chvíli přemýšlel, jak by nás tam narval, ale pak to naštěstí vzdal a my musíme čekat na naplnění dalšího vozidla.

Alternativa by byla nějak dojet na severní nádraží Inanam, odkud by snad měly jet regulérní autobusy, ale na nádraží bysme museli stejně taxíkem, tak to už je jedno. MHD tu totiž nemá jízdní řády, nikdo neví kde staví, a očividně to místní ani moc netrápí, asi jí nepoužívají. Snadnější a levnější pro nás je si počkat.

Nakonec teda čekáme 1,5 hodiny- tolik času zabere staříkovi sehnat 12 dospělých a 4 děti, které i se zavazadly a řidičem namačká do minivanu pro 11 osob, a může se jet. Za cestu pro oba chce 45RM, což docela ujde.

Cesta pěkně utíká, celou dobu obkružujeme Mt. Kinabalu, zdá se být na dosah ruky. Do ubytka ( Rina Ria Lodge), strategicky umístěného 500 metrů od vstupu do parku, přijíždíme v poledne a hned se jdeme zeptat do správy parku, zda se vejdeme pozítří do vlny turistů směřující na Mt. Kinabalu. Rezervaci předem jsem vzdala, na mejly nikdo neodpovídal a webový formulář mě nutil zarezervovat si v NP dvě noci, což by k ceně výstupu přidalo několik dalších tisíc Kč.

Máme štěstí, dvě místa jsou volná, tak je hned rezervujeme a platíme. Domluva byla docela legrační- „-Mohu vám na výstup nabídnout pojištění?“ „-Musíme ho mít?“ „-Ano.“ „-Tak můžete.“ „-A chcete povolení k výstupu?“ „-Potřebujeme ho?“ „-Ano.“ „-No tak ho chceme.“ „-A průvodce budete chtít?“ „-Ne, my to zvládneme sami.“ „-No ale průvodce musíte mít.“ „-No tak to ho asi chceme.“ Takže tak, prostě 4000kč na osobu, jen to luplo. Ale se všemi poplatky jsme počítali předem, všude se o nich průvodci zmiňují.

Vrátili jsme se na ubytko, přikoupili si nocleh po návratu z hory a nakrmili se.

Výhledy z restaurace a naší terásky jsou krásné a je tu klid. A hlavně- oproti rozpáleným městům je tu příjemně. Ani není potřeba klimatizace, na kterou se mi už samozřejmě spustila alergie (rozuměj rýma jako prase), můžeme se tu zhluboka nadechnout nerecyklovaného vzduchu a není tu cítit ta divná městská směs prachu, potu a odpadků. Ano, správně, jsme moc rádi, že jsme konečně vypadli z Kota Kinabalu.

Zase probdělá noc- v nedaleké restauraci probíhala nějaká brutální japonská karaoke párty. Hudba byla tak strašná, že probudila i Honzu. Hudba s hlukem z přilehlé silnice úspěšně vyhrávaly souboj se zvuky džungle. Naštěstí ráno nikam nespěcháme, ani nemusíme balit, takže vstáváme až v 9.

Snídaní nabízenou na ubytku jsme pohrdli- párek s fazolema po ránu prostě nepozřu, tak jsme šli zkusit bufet v NP. Od dob LP (3 roky?) tu ale ceny vyskočily asi trojnásobně, takže nám byla nabídnuta snídaně formou bufetu za 45RM za osobu. Znaleckým pohledem jsem vyhodnotila, že bych si stejně dala jen toasty (výběr několika druhů polévek, nudlí a vajíček mě neoslovil) a cpát Suteře takový nehorázný peníze za kus chleba odmítám, takže jsme si snídani odpustili.

Tak jsem zahájila svůj první den v životě bez snídaně. To i na Kubě byly neustále k dispozici ty blbý banány. Posilněni hltem slivovice se motáme vstříct nástrahám džungle. Vybrali jsme si nejdelší trek (3 hodiny). Nevšimla jsem si, že takto dlouhý čas je vymezen pouhým 5 kilometrům, takže to asi nebude úplně procházka růžovým sadem, a taky nebyla. No mákli jsme si slušně, možná to dělá to klima, možná únava z karaoke noci a nebo ta chybějící snídaně nebo dutiny plné klimatizované rýmy, ale nějak nemám sílu klestit si cestu.

Kdyby nebyl zítřejší výstup na Kinabalu už zarezervovaný, asi bych couvla. Jinak džungle pěkná, taková zelená, ale zvířátka jsme neviděli žádná.

Jo tak Honza viděl jednoho černého ptáka. Teda snad to byl pták. Zvířata tu nemají, ale Sutera alespoň nainstalovala podél treku magnetofony se zvuky džungle, aby iluze byla dokonalá. Na celý trek se ale nedostalo, zvuky sou slyšet jen na začátcích a koncích treků, ještě to musejí dopilovat. Místy jsou rozeseté igelitové fáborky značící cestu, těžko říct, jestli se jedná o dílo Sutery, nebo se japonskému turistovi roztrhala pláštěnka, ale zabloudit se tu nedá, cesta je jediný vyšlapaný kus džungle široko daleko.

Cestu zpátky jsme absolvovali po asfaltce od Tympohon gate, kde bude zítra začínat i naše pouť na horu a rovnou jsme se tu rozhodli, že si od recepce Sutery k bráně vezmem zítra taxíka, jít 5 km pěšky po silnici je zbytečné a vysilující.

Odpoledne jsme se naobědvali na našem ubytku a Honza vyzkoušel místní (resp. Vietnamské) pivo, takže spokojenost.

V noci zase do 3 vyhrávalo karaoke, debilní Japonci! V 7 jsme vstali, vzali na milost místní anglickou fazolovou snídani, schovali si batoh na recepci a dali sbohem personálu ubytka pro případ, že by nad námi Kinabalu zvítězila.

Po 8 jsme se nahlásili na recepci Sutery, dostali osobního průvodce Naissu (čtěte Najs) a přejeli taxíkem k Tympohon gate. Tak tady naše cesta začíná. Zpočátku jsme nasadili takové solidní a hlavně stabilní tempo a docela rychle jsme míjeli jeden přístřešek pro odpočinek za druhým. O výstupu na tuhle slavnou horu toho bylo napsáno už mraky, tak jen naše postřehy.

Terén není těžký, vtip je v tom, že se jde celou dobu nahoru, rovinka tu neexistuje ani na pár metrech. Nejde prostřídat styl chůze a odpočinout si. Tempo jsme udržovali natolik solidní, že zhruba ve dvou třetinách cesty nám Naissu navrhl, že bychom mohli až na vrchol dojít dnes. Zítra má být silnější vítr a o noční výšlap s davem turistů ne každý stojí. Řekli jsme si, že uvidíme dál, a taky jsme viděli- po překonání hranice 3000 metrů n.m. mi nějak prostě začal docházet kyslík a dojít posledních 1,5km bylo pro mě utrpením. V průvodci píšou, že tenhle úsek bývá nejsnažší, protože člověk překoná hranici lesa a chytne druhý dech, mně ale došel i ten první.

Vydýchávala jsem se každých pět kroků. Taky tady skončily schody a dál se musely přelézat velké kameny, i to ztěžuje postup. Nakonec jsem se polomrtvá dohrabala na Laban Rata a měla jasno- dál už dneska nikam nejdu. I tak jsme to ale zvládli docela rychle, jsme tu už ve 13:00 a dřív stejně není check-in. Kdo by chtěl jít celý výlet v jeden den, musel by na Laban Ratu dojít nejpozději ve 12.

Chvíli jsme pospali, navečeřeli se- jídlo tu mají opravdu výborné formou bufetu, čekala jsem porce na příděl, ale tohle bylo fakt super. Všechno jídlo musí nahoru vytahat nosiči, jen v naší vlně šlo přes sto lidí, uvařit pro ně 3x denně tolik jídla znamená moc nosičů denně- chudáci...ale hladovět ze solidarty nebudu.

Na ubytování ve Waras Hut je nás šest, dvě poslední z nás, Japonky, přirazily když už všichni spali a trvalo jim hodinu(!) než se uložily ke spánku. Já jsem stejně celou noc prosmrkala, dohromady jsem naspala 3 hodiny, no aspoň něco. Ráno vstávaly Japonky zase o hodinu dřív než ostatní, no zabít je málo.

Venku fouká silný vítr a je asi 8°C, rukavice se mi hodily i na noc. Vyrážíme ve 3 ráno, dřív to nemá smysl kvůli davům, které vycházejí ve 2:30 a ucpou první úzký úsek cesty. Stejně se po pár metrech dostáváme do zácpy. Fouká silný vítr, buď proti nám, nebo nám podráží ze strany nohy. Jdeme co nejvíc přikrčeni, aby jeho odpor byl co nejslabší. Každý krok si promýšlím- jak ho udělat dlouhý, kam došlápnout a jestli se před ním vydýchat. Vítr mi bere vzduch, hrudník bolí při pokusu o hluboký nádech a srdce tepe tak 200x za minutu.

Cestou míjíme lidi ležící na zemi- jen tak je možné skrýt se před větrem a na chvíli odpočinout. No já bych teda už nevstala.

Těsně pod vrcholem, když už začíná svítat, můžeme už povypínat čelovky, před posledními, ale nejtěžšími posledními metry mám chuť se na to vykašlat- byla jsem tu, jako dobrý, a teď chci domů. Lapám po dechu po každém kroku, stáčím hlavu po směru větru, abych si urvala aspoň trochu vzduchu. Vítr pořád sílí, asi strážce hory. Postupujeme podél bílého lana, krok za krokem.

Nakonec jsme to dokázali. Před vrcholovou cedulkou je fronta, všichni chtějí fotku. Prsty zkřehlými na kost mi ani nejde mačkat spoušť, Japonce to ale neodradí. Skupinka se tu fotí po jednom, po dvou, pak po třech. To myslíte vážně? Jsme netrpěliví, je tu opravdu strašná zima a silný vichr.

Konečně foto a můžeme dolů. Necítím už ani prsty na nohách, prostě se nějak zkolíbávám dolů, do závětří, kde už čeká Naissu. Sestup je těžký, ale už ne tak fyzicky náročný. Níž už můžeme sundavat čepice, rukavice, vítr pořád fouká, ale už nemrzne. Začínám konečně fotit, výhledy jsou prostě nádherné. Tady je to stejně hezčí než na úplném vrcholu hory. Nekonečně zelené kopce, až na vrcholky obrostlé pralesy. Nikdy jsme nic tak krásného neviděli.

Do Laban Raty sestupujeme po dvou hodinách, snídaně a zase jdeme dál. Sestup nečekaně trval 7 hodin, tedy stejně dlouho, jako výšlap nahoru. Schody jsou prostě nekonečné a kolena a svaly protestují. Míjíme další turisty, s obličeji zkroucenými bolestí, všichni jsme na tom stejně.

Ve 14:00 líbáme bránu Tympohon. Teprve teď se můžeme začít radosvat, teprve teď můžeme říct: „Dokázali jsme to!“

Bez problémů jsme naspali 12 hodin, ani karaoke nám tentokrát nevadilo. Každé přetočení na posteli doprovází heknutí. Z postele radši spadnout než vstát. Po snídani jdeme (spíš se kolíbáme) k parkovišti u NP sehnat odvoz do Sabah Tea Garden za Ranau. Už po cestě na parkovišt nám zastavuje minivan a odváží nás přímo do areálu čajové zahrady k ubytování, ...tak to šlo rychle.

Spíme v bambusových chatrčích, je to stylový. Honza hned z vedra usíná, na oběd si budu muset počkat. Po obědě jdeme na obhlídku okolí, ale šnečím tempem v tomhle vedru se opravdu moc daleko nedokolíbáme. Honzovi je nejlíp v chatrči, a to právě ve chvíli, kdy rotující stropní větrák přivane trochu vzduchu směrem k nám. Tedy každých 40 vteřin.

Začíná mi být jasné, že budeme muset přeorganizovat program následujících dnů a asi vynecháme džungli v Taman Negara- úmorné vedro nám nesvědčí.

Po procházce si ještě dávme ice tea Sabah a se setměním se halíme do moskytiér důkladně zastříkaní repelenty. Je tu klid, jen džungle kolem nás výstražně křičí.

Noc byla na místní poměry překvapivě chladná a dokud nevylezlo slunce, bylo venku i příjemně. Absolvujeme prohlídku po čajové továrně a pak čajovou snídani. Voda tu stoji 6RM lahev, to je docela maso.

Před poledním žárem se schováváme do přístřešku ve stínu a siestujeme. Čeká nás oběd a odpolední procházka. Okolí je tu moc krásné, zelené plantáže obklopené horami, ale jeden den tady bohatě stačí. Na žádné delší výlety tu prostě není klima, žádný stín, jen úmorné vedro.

Když odpoledne polevilo největší horko, jdeme prozkoumat čajové plantáže. Ta zelená všude kole je uklidňující. V dálce kolem Mt. Kinabalu asi snad prší, to by bylo krásný, kdyby to došlo až sem.

Večer se vedle nás ubytovává skupina Japonek. Nejenom že naprosto neberou ohledy na to, že v chýších bez stěn nejsou samy, ale ráno ještě mají budíka na šestou, a 2,5! hodiny jim trvá, nrž se vypraví a zmizí. Fakt Japonci děte někam, už!

Ráno nás přesně v 9 vyzvedává náš chlapík s minivanem. Ono bodejď by nebyl tak přesnej, když pro nj nejspíš představujem kšeft měsíce. V NP zastavujeme a čekáme na další cestující, se kterými bysme se podělili o náklady na cestu do KK. Po hodině čekání se k nám al přidala jen jedna Japonka, a už nás čekat neba, tak se holt nedá nic dělat a složíme se chlapíkovi na měsíční gáži jen ve třech. Nevím, kde přišel na to, že kolem 10 dopoledne začnou turisti chodit z NP a budou chtít svézt, když v tuhle dobu samozřejmě všichni začínajií treky a do hlavnho města se nikdo nehrne.

Po poledni dorážíme do KK opět do Summer Lodge, Konečně počítač s internetem, tak bukujem letenky na přelet po Malajsii a nějaký to ubytování místo Taman Negary.

Po obědě a procházce po nábřeží, kdy Honza vypadal, že z tohohle města každou chvíli umře (jako je tu vedro a smrdí tu durián a shnilý ryby na každým rohu, to jo), jsem mu radši vnutila pivo a šli jsme se zahrabat do klima pokoje. Venku to taky vypadá na pěknou buřinu, je úplně černo a trhovci na nábřeží překotně uklízejí stánky, dneska večer asi trh nebude.

Na ubytku domlouváme taxi na letiště na zítra v 6:00, ale jestli to s ním dopadne stejně jako s odvozem z letiště, tak v tomhle smrdutym městě, kde fakt nic neni, skejsneme navždy.

Odjíždíme taxíkem z tohohle špinavýho a zanedbanýho hotelu a v 8 odlítáme z tohohle špinavýho a zanedbanýho města. KK nám k srdci nepřirostlo. Honza si pro shrnutí pocitů z tohohle města půjčil glosu své oblíbené skupiny Mňága a Žďorp- o Vsetíně říkají, že je to město tak krásné, že nezbývá než ho zavézt hnojem a vyhodit do povětří. Tak to sedí i na Kota Kinabalu.

To Kuching, kde přistáváme o hodinu pozdějš, působí mnohem líp. Upravenější, modernější.

Druhý let s Air Asia se obešel bez komplikací, špinavé prádlo nám už neukradli. Tentokrát by nás to zasáhlo citelněji, přeci jen jsme tu už pár dnů. Z letiště si bereme opět taxi, autobusy do centra se tady nevedou, a pak za pomoci místních hledáme stanoviště Petra Jaya, odkud sice nejede do NP Bako bus č.6, ale bus č. 1, ale to je jedno. Odjíždí každou hodinu a než se proplete přes město a předměstí, uplyne hodina.

Registrujeme se v Bako velitelství a je nám přidělen osobní řidič lodi, kterého nám zavolají i při odjezdu z Baka. Dvacetiminutová cesta lodí (90RM za loď) je příjemná a NP na nás působí dobře, je sice horko, ale oproti městům fajn vzuch.

Jsme ubytováni v jednom z hostelů pro 4 lidi. Za ty tři noci co jsm tu ale strávili k nám nikoho nepřiřadili, holt není sezóna, to je dobře. Hostel teda strašně smrdí,

opičky sem asi chodí na záchod, větrat se nedá, protože by nám opičky ještě ukradly věci, ale když se pustí větrák, tak se ten smrad aspoň trošku zředí.

Jdem na malý jednohodinový trek (3x je nám zdůrazněno, že časy uváděné platí pro jednu cestu, tedy pro návrat je potřeba čas zdvojnásobit),

na kterym bysme měli vidět nosatý opičky kahau (proboscis). Stačila chvíle pozorování a opravdu jsme viděli skupinu několika zadků těhle strašně vzácných opiček. Na fotky byly moc daleko, ale byly moc krásný.

V kempu jsme pak notnou chvíli trávili focením makaků,

než jsme pochopili, že je to místní plevel a že jediný důvod proč jim věnovat pozornost je hlídat před nimi osobní věci a plechovky s pivem a colou.

Vím, že je v džungli zbytečný prát prádlo, ale moje touha po oblečení vonícím po rozkvetlé louce je tak silná, že zkouším 1 triko vyprat. Uvidíme, jestli umí makakové odepínat kolíčky na prádlo.

Následující dva dny jsou jako přes kopírák. Ráno se probudíme zmáčení potem a po snídani v bufetu vyrážíme na malý trek. Od velkých jsme upustili, protože bysme je asi nepřežili. Vybrali jsme trečíky končící asi po hodině na pláži.

Pláže jsou tu boží, z džungle najednou vylezete přímo na písečné pláži. Jihočínské moře je teplé jako kafe, takže koupel moc neosvěží, ale je fajn ze sebe smýt pot. Aspoň na 5 minut, než vylezete z moře zase do tropicky vlhkého horka. Všechny naše věci jsou lepkavé, i my se nějak lepíme ke všemu, čeho se dotkneme. Po koupeli zase cesta zpátky, přes kluzké kořeny, kmeny a kolem dlouhých lián.

Na všech cestách nám dělají tichou společnost proboscisové. Jejich přítomnost nejdřív poznáte podle charakteristického pachu. Pak začnou šustit větve, menší stromky se naklánějí pod vahou velkých bříšek těhle legračních opiček s oranžovou srstí a velkými nosy. Fotit se moc nedají, jsou plaší a schovávají se v korunách stromů. Když jste ale tiší a trpěliví, klidně se i ve vaší přítomnosti pustí do baštění listů a vy si je v klidu můžete prohlídnout. Jak se líně natahují pro další větve a jak naopak mrštně umí přeskočit ze stromu na strom.

Pochopili jsme velmi dobře, co znamená být zborcený potem. Po takovém výletě si rádi dáme studenou sprchu (teplá voda tu naštěstí neteče), oběd, a pak zmoženi únavou odpolední siestu. Plánovali jsme i noční procházku džunglí, ale každý večer se spustí silný déšť a bouřka.

Z Čech přisla zpráva, že už se dělá jinovatka. Přízemní mrazíky, pára od pusy, to musí být slast. Už nám chybí domov bez mravenců v posteli, domov kde pro přežití noci neni potřeba otravně hučící stropní větrák a kde po sprše vydržíte svěží a voňaví dýl než 5 vteřin.

Ke konci třetího dne v Baku se stalo přeci jenom něco neočekávaného- Proboscisové přišli až za náma do kempu. Tak my se za nima honíme několik dnů po džungli,

promáčeli jsme všechno oblečení, vypotili hektolitry vody, abysme viděli pár jejich zadků na větvi, a oni nakonec přijdou až k nám, běhají si tu po zemi, dřepí si před náma a krmí se listama. A na vedlejším stromě- tam si dřepí hulmani stříbrní! I s krásně oranžovým miminkem. Mezi nima pobíhají všudypřítomní makakové. Takže nakonec se tu setkaly všechny tři druhy opiček, asi nějaký sněm. Máme štěstí, i správci parku nad tímhle úkazem kroutí hlavama.

Po snídani si necháváme zavolat naši loď a jdeme na molo. Na číslování lodí se tu jen hraje, asi aby turista měl za ty nekřesťanský peníze pocit, že si pronajímá vlastní loď. Ve skutečnosti nás odvezl do Bako village úplně jiný pán s úplně jinou lodí než prve.

Pak hoďku čekáme na bus, protože ten předchozí nám samo ujel, ale to je jedno, nespěcháme. Vystupujem v Kuchingu na nábřeží a zkoušíme najít náš hotel ručně. Tedy bez taxíku. A bez mapy. Zapomněla jsem jí totiž vytisknout. Když jsme ulicí Jalan Abelněco, kde hotel má být, procházeli v poledním žáru s batohama už potřetí, vzdali jsme náš marný boj s nesouvislým číslováním malajských domů a nechali se za 10RM popovézt taxíkem 300 metr. Taxíkář se nám smál, bodejď by ne, ale nemohli jsme tušit, že hotel je v postranní uličce a s miniaturním vývěsním štítem.

Hostel vypadá čistě a zoufalý H. si tu po pokoji hned rozvěšuje ve studené vodě vyprané svršky a spodky. Já ještě zrecykluju zbytky oblečení a vyperu si až v Cameron Highlands.

Prohlídka města je fajn, nejhezčí část je nábřeží, to se jim fakt povedlo. Obědváme v podniku s koloniální atmosférou James Brook, je to tu moc krásný. Kdyby v LP byla o nich zmínka, jakože není, bylo by tam napsaný něco jako „dejte si jeden z jejich výborných čerstvých džusů, a stýská-li se vám po anglickém Earl Gray, je to skvělé místo, kde utišit stesk po rodné Evropě.“

Taky se tady pokoušíme sehnat něaký typický bornejský suvenýr. Sice je tu nabídka suvenýrů a vůbec jídla a jiných věcí lepší než v KK, ale jeden stánek vedle druhýho nabízí ty samý kýčovitý sošky made in China, které seženete všude po světě, dokonce i v Praze (zajděte si do Sanu Babu). Po setmění má nábřeží příjemnou atmosféru, dá se tu jen tak posedět nebo bloumat mezi žárovkami ozdobenými stromy.

Tak a je tu říjen. Ráno vstáváme hříšně brzo, abysme stihli bus k orangutanům. Jednak nás ale LP poslal na špatné nádraží (konkrétně na určeném místě nebylo žádné nádraží), a když jsme konečně našli to správné, bus do Semengogh odjížděl o 30minut dřív, než je v LP uvedeno, takže nám ujel. Neklesáme na mysli, ještě máme jednu šanci, a to za 5,5 hodiny, kdy jede další bus :)

Takže nás do té doby čeká poflakování po městě, po mešitách, káva ve stánku na ulici a obídek. Máme silné podezření, že odpoledne z orangutaní rezervace nejede žádný bus zpět do města (v LP píšou), tak jsme zvědaví, jak cesta skončí.

Ale letadlo nám odlítá až zítra ráno, tak máme celou noc, to dojdeme kdyžtak pěšky. Výlet do SRWC nakonec klapnul, autobus odjíždel z nádraží Petra Jaya vcelku přesně a asi po hodině jízdy převážně skrz nekonečné předměstí Kuchingu nás bus vyplivnul u záchranné rehabilitační stanice pro orangutany. Řidič dokonce vyplodil i anglickou větu o odjezdu busu zpátky „four“.

Od vstupu to je 1,5km po silničce přímo ke krmnému centru. Přišli jsme seom o 40 minut dřív než má začít oficiální krmení, a orangutani zrovna dostávali sváču. Viděli jsme jich asi 6, včetně alfa samce, o jehož příchodu se správci parku navzájem informovali vysílačkami a cestu mu vyklidili i jeho manželka s mládětem. Respekt byl na místě, tahle opička je totiž větší než největší správce parku a vážne bych jí nechtěla potkat v lese. Je nutné udržovat bezpečnou vzdálenost několika metrů a nikoho k dodržováni tohohle nařízení nemuseli přemlouvat.

Opičky pózovaly, nebo spíš si nás vůbec nevšímaly a v klídku se přehupovaly ze stromu na strom. V 1500 začalo hlavní krmení o kousek dál v džungli, kde je i pódium a sedačky pro diváky, ale sem se nechali nalákat jen dva nejzvědavější samečci, ta sváča před tím byla rozhodně zajímavější jak pro nás, tak pro opičky.

Pak už jsme se vrátili na bus zastávku, kde už si to pokuřoval řidič a pouhých 5 minut před avizovaným odjezdem nás odvezl do Kuchingu. Tak to byl super výlet (10RM vstup do centra, 16RM cesta tam a zpět). Večer jsme ještě poprosili o zavolání taxi na 2. den a šli spát do klimatizovaného přítmí našeho pokoje.

Jo ještě jsme včera konečně sehnali pohledy, které nejsou rozmazané, rozostřené a vyšisované, akorát se známkami máme smůlu, další pokus bude až v Malajsii.

Dnešek je cestovní den- nejdřív přelet Kuching- KL (děkujeme Air Asia, že nám neukradla špinavé prádlo), pak přesun z LCCA letiště na Puduraya bus station (na letišti operuje několik společností a stačí si vybrat, kam přesně v centru KL chcete, busy stojí kolem 10RM). Chvíli jsme mysleli, že jsme vystoupili špatně, když nás bus vyhodil u velkého nákupního centra a záchodů, ale Puduraya byla naštěstí za rohem (mimochodem Puduraya bus station = Pudu, to je podle mě stejný, jakoby na Hlavním nádraží v Praze byl jen nápis Hlavák, to by taky mohlo pár turistů zmást). Je to obrovské nádraží s plno stánky s bonbóny a jinými dúležitými věcmi na cestu a na střeše je food court, kde jsme poobědvali podivná jídla (já něco jako grundle s buráky a rýží a Honza nějaké maso, snad kuřecí, ale některé kousky měly 8 chapadýlek, což se u Honzy nesetkalo s velkým nadšením).

No a pak už bus do Tanah Rata v Cameron Highlands (4,5 hodiny). Lístky na tenhle bus jsem kupovala v Čechách přes net a do poslední chvíle neveřila, že opravdu odjedeme, ale už v něm sedíme. Je to super moderní bus se sedečkama nejspíš designovanýma na tlustý malajský zadky, protože tolik místa jsme kolem sebe nikdy neměli.. Jen ten řidič je nějakej divnej, furt pokřikuje něco, čemu nerozumíme a nejvtipnější byl 30 minutový manévr v podzemní garáži mezi dvěma nástupišti- z místa 7 přejel na 15 a tam dalších 20 minut čekal asi na smilování.

Během jízdy do hor jsme zistili, že řidič jezdící tuhle trasu prostě musí být šílený, protože každou chvíli troubit do nepřehledné zatáčky a vyhábat se autům na úzké horské silničce dvě hodiny v kuse vás poznamená. Do Tanah Rata jsme dorazili se stmíváním, po chvíli našli Fathers Guest House, a ubytovali se v tomhle příjemném hostelu.

Dokonce jim tu prý rozkvetla rafflesie, tak si kupujeme trek s průvodcem, který nás k ní dovede (60RM). Nechce se nám sice strkat peníze někomu jen proto, že nám ukáže nějakou kytku, ale vidět ji chceme a asi bysme jí sami nenašli.

Trek za rafflesií začíná před 9, je nám přidělen nevrlý průvodce, který očividně nerad mluví, což nám docela vyhovuje, preferujeme ticho před dotěrnými a tisíckrát zodpovězenými otázkami „odkud jste, kde jste už byli, a kam ještě půjdete?“

Jak se ukázalo, rafflesie není ve skutečnosti v Cameron Highlands, ale hodinu jízdy pod nimi, rozuměj v džungli, což nás nepotěšilo. Naštěstí nesvítilo slunce, takže horko se dalo přežít. Trek trval 3 hodiny a rafflézie byla opravdu tam! A sami bysme jí opravdu nenašli, takže vynaložených peněz nelitujeme. Pak ještě nezbytná ukázka, jak domorodý kmen zástupci) v Adidas tričku střílí z foukací zbraně a odvvoz zpět na ubytko landroverem.

Vrátili jsme se odpoledne, na nebi se honí bouřkové mraky a nám se už nikam nechce, tak trávíme deštivý podvečer s čajem, pivem a sušenkami na terásce hostelu. Začínám být ale nervózní- už jsme tu 1 den a ještě jsme neviděli pověstné zelené čajové plantáže, na které má Cameron Highlands copyright! Vytipováváme snad snadnou trasu na zítra na Boh tea plantation na jih od Tanah Rata.

Snídáme toasty s extra přeslazeným jahodovým džemem. Mimochodem jahody se tu na několika místech pěstují a výrobci suvenýrů v nich našli mnoho inspirace. K dostání sou tu plyšové jahody, jahodové kabelky, jahody na klíče, magnetické jahody a jahodové magnetky, trička, boty, panenky, živé jahody, no prostě všechno.

Vyrážíme v 8, abysme využili pěkné počasí, které se tady očividně při odpoledni má tendenci kazit. Dle neuměle nakresleného plánku z hostelu dokonce ani moc nebloudíme. Čeká nás 2 hodinová cesta lesem, která se ale ke konci stává skoro neprůchozí- je po dešti, kmeny popadané přes cestu se skoro nedají přelézt jak jsou kluzké a navíc vylezl krvelačné bestie piavice.

Varování podél cesty o zhoršujícím se terénu pořád houstnou a asi nepřehánějí, tak nás nakonec přesvědčila, abysme před 200m cílovou rovinkou odbočili k vegetariálnské farmě a vzali cestu oklikou. Bohužel jsme poněkud přehlédli mostek přes místní řeku a tu jsme nakonec museli přebrodit. No skončilo to koupelí v krásně hnědé vodě plné buhvíjakých splašek z farmy.

Po všech těchto útrapách jsme se vyhrabali z lesa na hlavní silnici, odkud to je ještě asi hodinu po silnici do kopce. Po chvíli se nám naskytly výhledy, které všechno to příkoří, přisáté pijavice, odřené ruce, zabahněné poslední čisté oblečení a spálenou kůži (v horečnatých přípravách na déšť jsme podcenili slunce), vynahradily- zelený čajový ráj přesně jako z fotek, kvůli kterým jsme sem jeli.

Udělali jsme asi 250 zelených fotek, popili čaj, nakoupili čaj, posvačili čaj a vydali se na cestu zpět. Dohromady prochajda asi 7 hodin, jsme spokojeni, mise splněna, můžeme zítra o dům dál..tedy o město dál. Čeká nás Ipoh a pak přejezd na Perhentiany, kde se budeme 1 den rekreovat, abysme se nevrátili do Čech zbědovanější a unavenější než před odjezdem na dovolenou, to by bylo trapné. Už se nám to krátí, přesně za tejden budeme touhle dobou doma jíst vepřo knedlo zelo. Anebo jen to vepřo.

Ráno odjíždíme do Ipohu- 2 hoďky cesty v pohodlném buse rychle utekly. Překvapivě i ncházíme náš hotel (bez pomoci taxi) a dokonce nás v něm i rovnou ubytují, přestože ještě ani neodbylo poledne. Z pokoje jsme unešeni- má okno I klimatizaci, DVEŘE do koupelny, STŮL, a je větší než 1,5x2 metry. Takový komfort jsme tu ještě nezažili.

Tím ale naše pozitivní dojmy z Ipohu končí. Jsou tu přesně 3 (slovy tři) pamětihodnosti a ještě na jednom mstě- nádraží, radnice a soudní dvůr. Od nádraží, o kterém LP píše ódy na půlce stránky jsme toho teda čekali víc. Ani kafe a koláček si v přilehlém hotelu, jak LP doporučuje, nemůžeme dát, protože přilehlý hotel je zavřený. Asi už na věky.

Ospalost tohohle mrtvýho města se přenáší i na nás. Odpolední šourání po městě prokládáme tu jídlem, tu kafem, tu zmrzlinou, tu spánkem. Večer se vydáváme sehnat jídlo a vodu. Trvá pouhou hodinu najít obchod. Jo to kdybysme chtěli povečeřet sárí, měli bysme na výběr v asi stovce obchodů. Nebo kufr. Ipožané milují kufry, prodávají je na každym rohu.

U mě tohle blbý město začíná dotahovat na Kota Kinabalu. Je to jen shluk rozpadlých a špinavých krabic ala domů. To Honzově srdci ale zůstane toto město navždy blíž, protože v tom jedinym obchodě, co jsme nakonec našli, mají plný regál piva.

V kanceláři nějaký cestovky kupujeme lístky na druhý den do KL, odkud nám letí letadlo do Kota Bharu. To bude asi stejná prdel jako tohle, ale naštěstí tam jenom přespíme.

U hotelu zatáhnu Honzu ještě do indické restaurace. Hezky to tu voní, nevím ale co si vybrat.. ve stresu, že si objednám pálivý jídlo, který Honza předem odmítl po mě ekologicky zlikvidovat, si dávám roti. Taky je to to jediný, co umim vyslovit. Roti planta. A mám štěstí, jsou to placky na sladký způsob, takže spokojenost.

Ráno jsme se nechali odvézt taxíkem na centrální nádraží, které je pochopitelně tak daleko za městem, aby se tam nedalo dostat jinak než taxíkem. Už mě ty jejich taxíky pěkně štvou, to nemůže ten jejich sultán prodat jeden svůj prsten a zařídit za něj normální MHD, jako maj v normálním světě? Taxíky z města na nádraží/letiště stojej obvykle 25-30RM, což není úplně zadarmo, když takhle máte jezdit obden.

Nádraží je nové a očividně Malajcům nikdo nedal návod na použití, protože třeba tabule s odjezdy a čísly nástupišť ani není zapnutá. Na bus se doptáme a překvapivě je plný. Vyhazuje nás na LCCT v KL, pak let do Kota Bharu..přežili jsme ho, přestože na letišti seděla černá vrána a letadlo pilotovala žena. Jako nejsem žádná šovinistka, ale sama vím jak řídím auto, natož letadlo.

Z letiště by měl podle LP jet do centra Kota Bharu bus. Letištní informační bába nemá moc náladu si povídat, takže při dotazu na zastávku jen neurčitě mávne rukou někam za nás. V určeném směru se u letiště nachází jakýsi přístřešek bez jediného nápisu nebo čísla. Ale čeká pod ním pár lidí. Neumí asi anglicky, protože odkývou vše, co řekneme. Čekáme hodinu. Lidi co čekali s náma postupně odvezli taxíky a rodinní příslušníci. Stále nic. Kdo ví, na co tu čekáme, nejspíš to ani není zastávka, takže si nakonec bereme opět taxi. Aspoň nás hodí až do hotelu.

Hotel je asi 20 podlažní bývalý panelák u řeky. V ceně je i snídaně a je tu čisto. U řeky je promenáda, ale jinak stejně mrtvo jako v Ipohu. Muzea už zavírají, zajdem do nich zítra ráno.

Má to být nejmuslimštější město Malajsie, což znamená, že tu častěji a dýl řvou amplióny napojené na mešity a na pokoji máme modlitební kobereček. Můžeme se s ním třeba utřít namísto ručníků které nám zapomněli dát a ty naše už jsou shnilé z džungle.

Po večeři a zmrzlině jdeme spát, je to prostě další město, kde se po setmění nedá nic dělat. Pro případné další cestovatele rozhodně doporučuju jet z Cameron Highlands přimo do Kota Bharu autobusem (případně je oblíbená odbočka přes Taman Negara) a nevolit alternativu Ipoh-letadlo-Kota Bharu, tahle města za návštěvu nestojí. Lístky na busy jdou koupit přímo na místě, konkurence firem je tu veliká a autobusy pohodlné.

Po snídani jdeme do muzea Handi craft, což znamená, že tu visí několik koberečků a jiných hadrů a pak jsou tu sultánské postele s umělým jídlem simulující nějaké obřady (zásnuby, svatba, těhotenství, měsíc těhotenství, 7. měsíc těhotenství, a tak). Anglické popisky se veskrze omezují na „no boots“ a „do not sit“. Ale budova je to pěkná, za ty 3RM ta návštěva stojí.

Dopoledne nás taxi (jak jinak) odváží do přístavu Kuala Besut, asi hodina cesty, 80RM. Loď na Perhentiany (70RM zpáteční jízdenka) nám zrovna ujela a další jede až za 2 hodiny, super. Je tu vedro a chcíp tu pes. Odpolední lodě jsou zrušené kvůli dešťům, holt monzunové období se blíží.

Přejezd na Perhentiany motorovým rychločlunem je zážitek, hlavně pro můj žaludek- skáčeme od jedné vlny ke druhé a já docela lituju, že jsem před odjezdem stihla oběd. Ale 30minutovou jízdu jsme všichni přežili, i partička vřískajících Francouzek.

Ubytko na Petani Beach je v prostých, ale stylových chatrčích, a navíc tady jde hlavně o prostředí a to je super. Máme pro sebe celou plážičku, bar a restaurace jsou hned vedle a je tu klid, takže co víc si přát.

Zkoušíme hned plavat, ale je zrovna odliv a přes ostré úlomky korálů se dál do vody nedá dostat, počkáme na zítra. K večeři výborné kuře na nevímjaký způsob, je slejvák a pěkná buřina. Aspoň bude zítra víc vody.

Život na Perhentianech je poklidný a je to fajn relax pro utrmácené cestovatele. Celý den se odehrává v rytmu spánek- šnorchlování- jídlo- spánek. Potápění je tu super, ani se nemusí nikam popojíždět lodí, jak nabízejí na ubytku. Koráli jsou hned u pobřeží a jsou dost živý, tolik rybiček jsem takhle blízko břehu nikdy neviděla.

K večeři máme barakudu- moc dobrý jídlo, ať je to co je to.

Tak na dnes je pro změnu naplánovaný cestovní den. Lodní taxi pro nás má připlout ve 12, tak ještě stihnem zašnorchlovat a rozloučit se s Jihočínským mořem. Ze strachu, že kvůli nasbíraným šutrům a korálům budem přes limit do letadla, jsem při nakládání zavazadel na loď nějak nenaložila svoje trekový botičky. Docela smutný příběh, zrovna jsem je slavnostně chtěla prohlásit za prošlápnuté.

Po vylodění v přístavu se na nás vrhá asi desítka taxikářů. Všichni se překřikují- kam jedete? KL? Kota Bharu? Taxi, taxi? Tak snad když budu chtít taxi, dojdu si na jejich stanoviště.. je únavný je pořád odhánět.

U společnosti, která nás přepravila lodí z Perhentianů prosíme, aby nám zavolali zpátky na Petani Beach, abysme se poptali po mých botách. Telefon vezmou do ruky až když slíbíme, že na letiště se necháme odvzt jejich taxikářem. Typické- ochota sama, pokud z vás kapou peníze, jinak je nezajímáte. V Petani to stejně nikdo nebere, tak to je asi s mými botami definitivní amen.

Následuje přelet do KL, letiště už tu známe do posledního detailu, přejezd na Pudu, to už taky známe, aspoň se tady nemusí taxíkem do města. Kualalumpurský sultán je asi dobrý člověk. A do hotelu Dragon Inn kousek od nádraží.

Cesta z letiště do centra byla opradu pestrý zážitek. Vylodit se z letadla a koupit lístek na bus nám trvá asi 2 minuty. Je 19:00. Podle časového rozvrhu společnosti Star Shuttle, které bych tímto ráda udělala reklamu, má jet bus v 19:15. Paní za přepážkou tvrdí, že bus pojede v 19:30. Bus jel v 19:50. Na zastávce okouní šest (!) zaměstnanců této firmy a kopou se do zadku. Občas z dlouhé chvíle zachrochtají nebo zahvízdají do vysílačky kterou jim tu vedení firmy nechalo na hraní a stejně znudění zaměstnanci na druhé straně města jim podobně odpoví. Přijíždí bus. 15 metrů od zastávky řidič vyhazuje z autobusu sesbírané odpadky po předchozích cestujících. Na zem. Pak dokončí parkovací manévr a jde si hrát na 40 minut s ostatními s vysílačkou. Pak konečně vyjíždíme. Po 5 minutách jízdy řidič zastavuje a mizí v dáli. Ukazuje se, že se otevřel zavazadlový prostor a obětavý řidič odchází hledat na dálnici vypadlá zavazadla. Podle nějakého tajemného klíče určuje, že už našel všechny kufry a můžeme jet dál. Dalších 5 minut jízdy. Musíme totiž natankovat (naplnit nádrž autobusu docela trvá). Polomrtví hlady a zimou (nemám totiž boty a autobus je maximálně překlimatizovaný) přijíždíme konečně v noci do centra.

Hotel nacházíme rychle, teda Honza nachází, ještě že tak. Na dveřích hotelu visí special 3 hours offer.. takže hodinový hotel, bomba. Na pokoji zabíjíme na podlaze zvířátko. A další. Naštěstí jsme jen biologové, takže nevíme, jak vypadají štěnice. Honza statečně tvrdí, že naše zvířátka jsou cvrčci :)) Halíme postel i sebe do oparu repelentu Predátor a jdeme spát.

Po snídani (dostali jsme v ceně ubytování jednu placku roti s chili omáčkou, mňam) se snažíme zabalit, pokud možno bez těch cvrčků. Necháváme batohy na recepci a jdeme objevovat krásy Kuala Lumpur.

Je to určitě zajímavý město a pokud máte rádi rušná místa, budete KL milovat.. je tu..rušno. Nejdřív směřujeme na Sentral nádraží, které je od nás sice dál než Pudu, ale odjíždějí odsud jiné společnosti než Star Shuttle, se kterou už nic nechceme mít, obzvlášť když bysme rádi stihli večer letadlo. Sentral je sice od našeho hotelu asi 1km, překážkový běh přes rozkopané chodníky končící náhle uprostřed čtyřproudých dálnic a čekání na semaforech, na kterých nenaskakuje pro chodce zelená (opravdu nenaskakuje), prodlužuje naší pouť na hodinu.

KL Sentral působí líp než Pudu, asi taky proto, že tu na nás nikdo nic nepokřikuje a když chceme lístek, dojdeme si ho koupit normálně k pokladně, takže naháněči jsou tu zbyteční. Akorát tu zrovna probíhá nějaká rekonstrukce, takže najít odjezdy autobusů na letiště trvá další půl hodinu.

Když se konečně zadařilo, vydáváme se k Petronas Towers.

Pro cestu k nim platí totéž co pro cestu na nádraží- je to kousek, který zdoláváme dvě hodiny. Vyčerpaní, s vykřičenými a zaprášenými hlasivkami a otrávení z těch nesmyslných semaforů konečně dokolopýtáme do parku u Petronas, odkud se dají i vyfotit. Poslední úkol splněn, můžeme domů. Úplně domů.

Při návratu na hotel se spustil nějaký ten monzunek, tak čekáme u mekáče, až přejde. Čekáme tak dlouho, až jsme propili a projedli peníze na taxík, takže nakonec stejně musíme vyběhnout ven a vydat se napospas provazcům deště. Tak teď se k té překážkové dráze přidaly ještě kaluže. V hotelu nám doporučují blízkou stanici jednokolejky, která brázdí město a staví i na KL Senral. Překvapivě je to přehledný systém nadzemky a za 1RM si šetříme tu hroznou pěší cestu na nádraží.

Čas na letišti krátíme hledáním věci, za kterou bysme utratili poslední 3RM, ale je to marný boj, necháme si je na památku. Objevili jsme plyšovýho proboscice, který vypadá tak..no prostě nás odboural asi na 15 minut, takže jsme ho museli mít. Myš cestovatelka má novýho kámoše.

Loučíme se s Malajsií. Je to krásná země s krásnýma zvířátkama a přírodou vůbec, ale ty lidi..no prostě Indové, to je všechno jedna pakáž, kdo nepoznal, nepochopí. A na závěr, co nám při cestě nejvíc chybělo? Co v Malajsii není? Chodníky. Vepřové. Čokoláda.