Sardinie

Deník z cesty

Přílet do Alghera(st 22.4.), Neptunova jeskyně a první nuraghy (čt 23.4.), Bosa (pá 24.4.), Tharros a Su Nuraxi (so 25.4.), Giara di Gesturi (ne 26.4.), NP Gennarghentu (po 27.4.), NP Gennarghentu (út 28.4.), Gola di Goroppu(st 29.4.), Monte Tiscali (čt 30.4.), Zpátky v Algheru (pá 1.5.), Odlet (so 2.5.),

22.4.2015

Přílet do Alghera aneb nejnudnější pasáž

Pro přílet do Alghera jsme zvolili kombinaci nízkonákladovek Ryanair + Wizzair. Musím říct, že Wizzair dostal ze všech nízkonákladovek, které jsme během těto krátké doby vyzkoušeli, nejmíň bodů. Vlastně žádné. Jako jediný měl neadresné letenky bez čísel sedadel, a hlavně povoloval nejmenší palubní zavazadlo (pro nás jediné zavazadlo). Rozměry zavazadel přeměřovala zlá paní, která ve frontě na boarding odchytávala chudáky, co se jí nelíbili, a s gustem je nechávala zaplatit pokutu, pokud nenarvali svůj batůžek do nekompromisní železné schránky. My jsme pár hodin před odletem vyměkli, a narychlo si dokoupili rozměrné zavazadlo, protože Honzův batůžek přesahoval povolený limit o 10cm. Asi jsme dobře udělali.

Přistáli jsme před půlnocí, rychle našli zastávku busu směr Alghero (která mimochodem neni moc dobře označená), a vyjeli do centra. Zastávky jsou tu na znamení, což jsme zjistili až po půl hodině jízdy, kdy jsem zapla navigaci v mobilu. Požadovanou zastávku jsme přejeli, ale nevadí, další zastávka je naštěstí kousek. Ale bez navigace bysme vůbec neěměli šanci se orientovat, obzvlášť takhle v noci.

Domluvené ubytko u Mária Fúria vypadá v pohodě, až na neodtékající vodu ve sprše, na což jsem Mária upozornila. Zapřísahal se, že hend ráno koupí Krtka a problém vyřeší. To ještě nevěděl, že my se za týden vrátíme a přesvědčíme se, že jeho sliby byly plané.

23.4.2015
Mapa

Neptunova jeskyně a první nuraghy

Dopoledne si půjčujeme auto u Europcars (do půjčovny jsme přišli o 5 minunt dřív, což vyvolalo poprask- asi v 10:55 ještě nebyla u konce siesta) a vyjíždíme na mys Capo Caccia a do Neptunovy jeskyně. foto Kousek od misu byl Honza před mnoha lety ještě jako mladý studentík na letní imunologické škole, tak si sentimentálně zavzpomínal na své rané vědecké začátky.

foto foto foto foto foto

Do Neptunovy jeskyně jsme došli pěšky (lodí se tam dá dojet z Alghera asi za 15E) schody vytesanými ve skále a samotná jeskyně je moc krásná. Zvláštní na ní je, že ač je krápníková, nekape na vás ze stropu voda. Je suchá a teplá. Podle pana průvodce jeskyni v sezóně během jediné prohlídky navštíví 700 (jako sedm stovek) lidí. My jsme byli čtyři a bylo to super. Mohli jsme si vychutnat ticho a klid jeskyně.

foto foto foto

Po jeskyni nás čekal náš první nuragh, Palmavera. Když jsme ho hledali, ze silnice vypadal jako polorozpadlá zídka, ale je to zajímavá stavba tvořená velkými kameny. O význam nuraghů se archeologové jen dohadují, mohlo se jednat o symboly moci tyčící se nad krajinou, nebo možná měli obrannou funkci. Nebo to byly hrobky bohatých pánů kraje. Každopádně je z nich pěkný výhled.

foto foto foto

Kolem Capo Caccia je několik přírodních rezervací, v jedné z nich jsme si udělali malý výlet,

foto foto foto foto foto a pak ještě navštívili pohřebiště Anghelu Ruju, což je plno děr v zemi

foto foto foto foto

momentálně zarůstající trávou, ale paní vrátná zrovna trávu sekala, takže díry zůstanou zachovány i pro další návštěvníky.

Na večeři (samozřejmě jsme způsobně vyčkali konce siesty, protože už ve Španělsku jsme pochopili, že přes siestu vlak nejede, nejede přes ní totiž vůbec nic) jsme zašli do hospody Lido na pláži. foto Doporučil nám jí Mário Fúrio a byla plná místních lidí, což značí kvalitu. Byla to sázka na jistotu a vyplatila se- dobře tam vaří, pizzy přeměřují na metry a mají i ryby.

24.4.2015
Mapa

Bosa aneb cesta na jih

Míříme na jih do městěčka Bosa. 50 km dlouhá pobřežní silnice je plná opravdu nádherných a dramatických výhledů, zastavovali jsme každou chvíli a já fotila o 106. Je tu docela prázdno, sem tam nějaké auto turistů, ale jinak nikde nikdo, jede se dobře.

foto foto foto foto foto

V Bose jsme si prohlídli hrad foto foto foto (popravdě vypadá z dálky o dost líp, než zblízka, ale jsou z něj pěkné výhledy) a prošli se po okolí. Nafotila jsem nějaký oslíky a taky koně za plotem,

foto foto foto foto foto

kdyby se náhodou nevydařil výlet na plošinu Gesturi, kde podle průvodce kdysi existovala stáda divokoých minikoníků, ale nyní už jsou skoro vyhubení, takže zahlédnout je nemáme šanci. foto foto foto foto

Odpoledne jsme se ubytovali (chlápek se po zavolání přiřítil na kole z vedlejší restaurace, kde bude zítra i snídaně). Ubytko vypadá pěkně, ale skoro jsme se neosprchovali kvůli speciální digitální sprše. Trvalo nám strašně dlouho, než jsme zjistili, jak ji naprogramovat, aby prostě tekla voda. No nakonec stačilo zvednout páčku, ale byla maskovaná za knoflík, fakt rébus.

foto foto foto foto foto foto foto foto

Zítra bude v Bose beer fest, jenže BOHUŽEL se ho nemůžeme zúčastnit, protože Honza musí řídit, jedeme dál. Jo a já pivo nepiju, takže o tuhle zábavu přijdem, foto fakt škoda :( Ale každý koho potkáme nás na beer fest zve, chudák Honza, takhle mu dělat chutě.

25.4.2015
Mapa

Tharros a Su Nuraxi- další nuráge nuráge

Snídáme v baru, takže chudě- kafe a sušenka. Místní stravovací návyky nás asi vyhladoví k smrti. V neblahé předtuše se předzásobíme jídlem v supermarketu a uháníme na jih do Tharrosu- starověkého naleziště. Je tu docela dost lidí, hlavně místních. Slunce do nás pere, neumím si představit trpět tu v létě, už takhle z nás leje.

foto foto foto foto

Cesta od parkoviště k nalezišti je jak cesta na Karlštejn- lemována malými obchůdky a zástupy turistů. Kupujeme tu koření na těstoviny. Je předražené, ale je to skladný a lehký suvenýr a fajn dárek. Naleziště je plné kamenů, samozřejmě římských, je docela rozsáhlé. Dva římské sloupy tyčící se nad mořem jsou teda fejk, je to novodobá rekonstrukce, ale působí impozantně.

foto foto foto foto foto

Pak už frčíme na Su Nuraxi, další nuragh. Vstupné 10E a pro naši bezpečnost musíme jít s průvodkyní a skupinou Italošů. Průvodkyně PŮL HODINY něco drmolí italsky před nuraghem, pořád opakuje nuráge nuráge. Psychicky to nedám a ptám se, zda tam můžeme vejít sami, když jí nerozumíme ani slovo, ale nesmíme. foto foto foto Pak se nad náma teda slituje a pár vět přeloží do angličtiny, asi by to byl i docela zajímavej výklad.

Nuragh je monumentální, za ty plky v italštině to stálo.

Už je pozdní odpoledne, tak jedem na ubytko- agroturismo Su Massaiu. Nikdo tu neumí ani slovo anglicky, wifi nefunguje a jídlo žádné. Jako možná by nám i něco uvařili, ale fakt se s nima nedá domluvit. Jdeme se projít do přilehlé vesnice Turri, což je prdel největší a jídlo tu taky nevedou, takže se vyplnila má zlá předtucha o nedostatku, a ke slovu přicházejí naše zásoby.

foto Honza hledá na statku něco na otevření vína, s povděkem by přijal třeba i rýč nebo motiku, ale musí mu stačit moje propiska. Jsme zachráněni. Ale jestli tu bude snídaně vypadat stejně chudě jako dosud všude, tak se nám zásoby jídla ztenčí na kritické minimum na hranici pežití.

26.4.2015
Mapa

Giara di Gesturi- Já viděl divoký koně

Po snídani (kafe a DVA koláčky -> možná vydržíme i hodinu bez dalšího jídla) vyrážíme na planinu Giara di Gesturi. Leží nad ní mraky, ale podle Norů má pršet až večer. První kapky spadly na kapotu našeho auta ještě než jsme vyjeli. V té hrůze z deště jsme se zapomněli namazat, díky čemuž za chvíli vyšlo sluníčko a my jsme teď spálení.

Směrem na Giaru kupodivu skutečně existovalo značení,

foto foto foto foto foto foto

které je popisováno v průvodci, takže silnici na ni jsme našli i my. Vyjeli jsme až na vrchol a dál pokračovali pěšky. Kupodivu tu šla i za 2E koupit mapka, nebo spíš hrubý náčrtek planiny, ale hodí se. Po pár metrech vidíme divoké koně, o kterých se v průvodci tvrdí, že skoro již vyhynuli, a narazit na ně je prakticky nemožné. Během celého dne jsme jich nakonec viděli pár desítek, asi se od dob vydání průvodce stihli exponencionálně rozmnožit.

foto foto foto foto foto Planina je nádherná, a určitě stojí za výlet. Zajeli jsme si kvůli ní asi 100km do nitra ostrova, a jsme rádi. Všechno kvete, je tu krásný výhled, dokonce plníme i svou denní dávku nuraghů, protože planina je jimi po obvodu zhusta obestavěná.

foto foto foto foto foto Večer se nám vinou hladu zatměl mozek a my nabyli dojmu, že by Italošům mohla skončit siesta třeba už v 18:00, což byl samozřejmě hrubý omyl- jediná pizzerie v širém okolí ve vesnici Ussaramanna nebo tak nějak, byla nedobytně zavřená. Čekáme tedy do 19:30, hlady nevidíme. Nakonec nám ale v pizzerii naservírovali půlmetrovou pizzu, takže vše odpuštěno.

27.4.2015
Mapa

NP Gennarghentu aneb co jsme z něj všechno neviděli

Dneska od rána hustě prší a předpověď není příznivá. Chtěli jsme co nejdřív dojet do Gavoi a stihnout nějaký výlet v NP Gennarghentu, ale takhle není kam spěchat. Hledáme v průvodci, co se tu dá podniknout pod sttřechou, jenže je pondělí, takže všude zavřeno. Z cesty pohořím nic nemáme- je mlha a prší čím dál víc, takže ani výhledy se nekonají.

Míjíme jednu horskou vesničku za druhou. Blíží se poledne a my bysme rádi někde zabili trochu času, ale všechny bary už mají pochopitelně zavřeno, siesta je na spadnutí. Jen jeden pajzl v Ololai, kde si dáme aspoň kafe a čaj.

Do Gavoi pjíždíme po poledni, na dohodnutém ubytku v Sant Rughe nikdo není a telefon neberou- siesta žejo. Čas trávíme v autě a v bezdešťových přestávkách vybíháme prozkoumat město, ale je to vždy na pár minut, než se zase strhne slejvák. foto foto foto

Po nějaké době bezcílného potulování si nás naštěstí všiml majitel ubytka, který provozuje i přilehlou hospodu, tak nás ubytoval. Ne že by tu bylo narozdíl od auta moc co dělat, ale přinejmenším je tu víc místa, a hlavně topení. Jen wifi nefunguje. Píšeme si o předpověď počasí do Prahy, a je to stále krizové. Chybí mi druhá mikina, kterou jsem si nesměla s sebou vzít, protože bysme jí údajně neuvezli. Venku se střídá déšť, kroupy a bouřka. Je mi zima.

28.4.2015
Mapa

NP Gennarghentu aneb jak jsme skoro šli na nejvyšší horu

Celou noc vydatně pršelo. Nedá se nic dělat (tady se opravdu nedá nic dělat), výlet na nejvyšší horu Punta la Marmora musíme absolvovat v hnusném počasí. Bereme si na sebe všechno oblečení co máme (moc toho s jedinou mikinou není). Světlá chvilka je snídaně- konečně se nad námi slitovali a dali nám nám pořádně najíst. foto Dokonce jsme ani nedokázali sníst všechno, co nám naservírovali. To se nám tu vážně ještě nestalo (a už ani nestane).

Dojeli jsme až na Bruna Spina, odkud je značená trasa výstupu na horu. Kvůli mlze ale nic nevidíme. Vítr cloumá našim autem, nedá se z něho skoro vystoupit (obětovala jsem se jen kvůli fotce). Tohle nemá cenu, balíme to a jedeme zpátky. Počasí nás pokořilo.

foto foto Den trávíme prozkoumáváním břehů Lago di Gusana a kopců v okolí Gavoi. Hory jsou celý den v mlze a i když se počasí trochu zlepšuje, žádná sláva to není. foto foto Uvidíme jak bude zítra, třeba ještě Punta la Marmora vmáčkneme do programu.

No a druhým světlým okamžikem dneška, v pořadí hned za super snídaní, je Honzovo nové italské slovíčko- Spina birra = točené pivo. Oč bude teď jeho život jednodušší.

29.4.2015
Mapa

Gola di Goroppu- v hlubinách Gran Canyonu Evropy

Dnes je nádherné počasí, azůro, po včerejších hrůzách ani památky. La Marmoru bysme mohli dneska zdolat, ale my se nakonec rozhodli jet dál podle původního plánu, do soutěsky Gola di Goroppu. Hora je hora, i když je to asi zážitek, ale soutěska je jen jedna a my si jí nechceme nechat ujít. Takže po snídani vyrážíme.

Kolem poledne přijíždíme foto foto do výchozího bodu, odkud se dá slézt do kaňonu. Dokonce tu mají i turistické info, ale je zavřené, protože siesta se nezadržitelně blíží. foto foto Sestup do kaňonu je v pohodě, většinou lesíkem, trvá něco přes hodinu. V kaňonu vybírají vstupné (5E) a jsou zde tři na sebe navazující trasy barevně odlišené podle obtížnosti. Dvě schůdné trasy jsou na začátku a asi po 40minutách na ně navazuje třetí, červená, na kterou doporučují šplhat jen s lanem.

Kaňon je krásný, šutry vážně dost kluzké a obrovské. Procházka to úplně není, spíš takový boulder trénink, ale super. foto foto foto Těch 40minut jedním směrem docela stačí, obzvlášť když počítáme i s cestou zpět. Vyjít zase nahoru k autu už není taková sranda, cesta je nějak delší a namáhavější, než druhým směrem.

foto foto foto foto Když jsme se konečně doplazili až na vrchol, vyjeli jsme dál do Olieny, kde máme ubytko. To jsme našli překvapivě snadno, dokonce jsme omylem zaparkovali přímo před ním. Těžší byla domluva s majiteli, resp. rodiče majitele, kteří uměli anglicky jen slovo breakfast. foto Nicméně nabyli dojmu, že když budou stále dokola opakovat tytéž italské věty, že jim jednou porozumíme, ale neporozuměli jsme. Tak jsme se nějak dohodli rukama nohama, že snídaně bude v 8 a paní nás tam doprovodí. Uf.

Do konce siesty ještě zbývá hoďka, akorát tak času dost na nalezení vhodné pizzerie na večeři. V 19:28 jsme se pokusili jednu příhodnou dobýt lomcováním s dveřmi, protože stále ještě byly zavřené. Servírka nás teda otráveně pustila dovnitř a významným pohledem na hodinky naznačila, že si ještě budeme muset cjvíli počkat. foto foto Jako pardon, v tuhle hodinu už by snad paní mohla být probuzená, ne? V 19:35 se začali trousit další hosté. Takže tady asi siesta končí o půl hodiny později než v jiných částech ostrova. Ale nikde to samozřejmě není napsané, protože to všichni vědí. Servírka předstírá, že neumí anglicky. Resp. to asi nepředstírá, protože když jí Honza chtěl nechat dýško, tak mu nerozuměla, čímž se o něj připravila. Její škoda, číslovky a slovo dezert by se snad naučit mohla, bylo jí tak dvacet.

Jinak Oliena je charakteristická tím, že místní buď čučí z oken, anebo posedávají na obrubnících a čučí z obrubníků. Ti co zrovna řídí auto, troubí na ty, co znají, tedy na všechny. Velmi rušná vesnice.

30.4.2015
Mapa

Monte Tiscali- v srdci hor

Ráno nás paní odvedla do kavárny a řekla, ať si k snídani dáme, co chceme. Jako kdybych si dooprady dala k snídani co chci, měla by pak kavárna ještě týden zavřeno, protože by doplňovala zásoby. Ale tak krotili jsme se a omezili se na croissant a kafe. Pak si ještě paní z ubytka sehnala anglicky mluvícího kámoše na pokec. Ten když zjistil, že dnes plánujeme výlet na Monte Tiscali, upřímně se vyděsil. Začal nám vysvětlovat, že se tam musí pěšky (jako po nohách!) a trvá to děsně dlouho. To teda znamená dvě hodiny! Jako dvě hodiny pěšky někam jít, ujišťoval se, že jsme ho správně pochopili, protože taková hrůza se nedá přežít. Nedali jsme si to vymluvit, tak nás s pokřižováním propustil.

Dojeli jsme asi 7km za Olienu k hotelu Su Gologone, odkud je to k výchozímu bodu ještě dalších 7km, ovšem po nejstrašnější cestě, kterou jsem kdy viděla. Upřímně nechápu, jaktože nám tam nezůstalo kus auta, nebo vlastně auto celé, foto protože to byla jedna jáma na mamuta vedle druhé. Jednu chvíli jsme vyměkli a chtěli to vzdát a dojít to pěšky, ale pak kolem nás prodrandilo auto podobné našemu, tak to Honza vzal jako výzvu a dojeli jsme až k reffugiiu, kde nám nabízeli exkurze do okolních jeskyň. My ale chtěli jen na Monte Tiscali a ještě k tomu sami, takže žádnej kšeft. Tak nám aspoň prodali mapu (6E) a vysvětlili cestu.

Vtip je totiž v tom, že cesta na Monte Tiscali není vůbec, opravdu vůbec značená. A mapa co jsme od nich měli byla na dvě věci, chyběly tam základní orientační body včetně odbočujících cest, takže vlastně jenom čára na papíře. foto foto foto foto No nevím, jak to Honza dokázal, ale na Monte Tiscali nás dovedl, prostě malý zázrak. Po cestě zpátky jsme pak našli pár bloudících chudáků, kteří nešťastně otáčejíce super mapou chodí sem a tam nejspíš dodnes.

Monte Tiscali a vesnice Tiscali zabudovaná pod rovem jesyně s propadlým stropem je úžasná a pro nás to byl nejlepší zážitek z celé Sardinie. Nikdo přesně neví, proč si před několika tisíci lety lidé vybudovali baráčky 2hodiny cesty z úrodného údolí na skále bez vody. Možná to byl úkryt před drancujícícmi nájezdy Římanů.

foto foto foto foto

Nebo možná milovali vysokohorskou turistiku a rádi se pro vodu prošli. Nebo se jim tam možná prostě jenom líbilo. Každopádně návštěva stojí za to. Mimochodem vybírá se zde vstupné (5E), tak nechápu, proč si za něj ten chlápek co tam každý ráno šplhá z údolí nekoupí barvu a nenačmárá na kameny pár značek, možná by mu tímto počinem prudce vzrostla návštěvnost.

foto foto foto foto

Nás ještě čeká skvělá cesta zpátky autem na normální silnici a pak už uháníme k Thiesi, k nuraghu San Antine. Tímto nuraghem se vlastně loučíme se Sardinií, zítra totiž vracíme auto. Je to ale stylové rozloučení- tenhle nuragh je bezkonkurenčně nejzachovalejším nuraghem, foto foto foto foto co jsme tu zatím viděli, a že jich už pár bylo. Dá se vlézt do všech jeho věží, které jsou dokonce osvětlené, a navíc jsme dostali audioprůvodce, který umí anglicky(!).

Kousek od nuraghu, na okraji Thiesi, máme ubytko. Paní se očivodně snaží učit anglicky, což oceňuji, horší je, že se na nás rozhodla procvičit co už umí. Vzhledem k tomu, že je momentálně někde na úrovni třetí lekce, byla to dost náročná konverzační hodinka. No nějak jsme to přežili, po nahlédnutí do občanek si teda myslela, že se Honza jmenuje Valašské Meziříčí, ono to Name je prostě málo srozumitelné, ale jinak dobrý. Aspoň nám řekla, kde je tu pizzerie.

foto Jdeme couurat ppo městě= čekáme na konec siesty. Ověřili jsme už poněkoláté, že když přijdeme do restaurace v 19:29, za trest pak nedostaneme ten jejich předkrm. Jako já se klidně bez toho suchýho tvrdýho chleba klidně obejdu.

1.5.2015
Mapa

Zpátky v Algheru

Paní z ubytka se s náma potřebuje i nasnídat, takže pokračujeme ve včerejší anglické konverzaci na úrovni dětí v první třídě. Naštěstí se brzy unavila, tak můžeme brzo vyjet do Alghera na letiště, kde musíme dopoledne vrátit auto (na letiště musíme, protože ve městě ve státní svátek nic nefunguje). Vrácení klaplo hladce, za celou dobu jsme ujeli 800km. Z letiště už dobře známe cestu na ubytování, kde jsme byli před týdnem poprvé. I když si zase musíme pomoct navigací, protože jména zastávek nikde napsaná nejsou.

Na ubytování si necháme batohy a vydáme se do města. Tady vcelku není nic moc k vidění, foto foto foto foto foto krom zbytku hradeb a několika pěkných starých uliček plných výrobků z korálů (mimochodem dosti předražených). Se začátkem siesty si jdeme způsobně lehnout, asi už jsme chytili siestový virus. A večer na večeři, zase do Lida, kde jsme byli i první večer.

Místním rizotem s mořskými plody, nemo možná vynikající crema catalana, foto foto foto jsem se ale přiotrávila a strávila příjemnou noc zvracením. A to už jsem si skoro začínala myslet, že strávím poprvé dovolenou bez zažívacích problémů. Už nikdy nebudu jíst mořský plody, přísahám!

2.5.2015

Odlet

Snad už v sobě nemám ani zrníčko toho otrávenýho rizota a nějak přežiju zpáteční let. Ale abych nezakončila vzpomínky na Sardinii zvracením, tak prostě- Sardinie je moc krásný ostrov, a my si ho užili o to víc, že jsme tu byli na jaře. Tedy mimo sezónní příval turistů, v příjemném počasí, kdy teploty nepřesahovaly 25°C a v době, kdy všechno kvete a zelené kopce nejsou ještě spálené letní sluneční výhní. Prostě super odpočinková dovolená.