Izrael

Přes kontroly do země zaslíbené

Do TLV jsme přiletěli k večeru po absolvování řady dlouhých pohovorů, při kterých jsme prokázali, že jsme jen neškodní a přihlouplí turisté, kteří se vyhnou Západnímu břehu, nenavážou žádné vazby s teroristy a už vůbec od nich nepřijmou bonboniéry ani jiné nebezpečné dary. Na letišti na nás čekal Honza a jako ostřílený rezident nás neomylně vedl ke správnému nástupišti a správnému vlaku do centra TLV. Z nádraží HaHagada jsme do předem zarezervovaného hostelu Florentine už došli pěšky. Trvalo to přes půl hodiny, takže jsme poměrně detailně poznali předměstí TLV se všemi jeho slumy a podivnými existencemi. Všechny nápisy arabsky, čínsky, hebrejsky nebo co já vím? Nerozumím ničemu. Takže první dojem z Izraele je rozpačitý.

Ono i náš hostel je trošku speciální, Terka mu familiárně říká opiové doupě. Je plný veselých lidí a asi protože je Purim, chodí všichni v maskách, nebo aspoň parukách a divných tričkách. Před příjezdem nám poslali několikastránkový email s řadou zákazů a příkazů, jako např. že se nesmíme ubytovat, jsme-li starší 45let. Naštěstí se do tohoto věkového limitu vejdeme, takže máme kde spát. Jinak je ale hostel v pohodě, docela rádi bysme tu přespali i při cestě zpět, ale asi nás nenechají, protože s nima nepropaříme celou dnešní noc. Po dlouhé cestě fakt na mejdany nemáme kapacitu. Navíc Terka je na pokraji umření na rýmu a Honza taky, tak večer popijou maximálně Coldrex.

Jenže hlad je hlad a tak se vydáváme na lov do města. Nevím, jestli je TLV přestřelené město, ale je tu docela draho- za kebab u stánku 30 šakalů (cca 180kč), kousek pizzy 20 a v restauraci začíná jídlo na 60-80 (400kč). Tak dlouho jsme marně hledali tradiční a přitom cenově přijatelný pokrm, až jsme si polomrtví hlady u arabů koupili ňákou plněnou housku (aspoň nám ji ohřáli).

Kamil si koupil špunty do uší, aby sám sebe nebudil chrápáním. Čeká nás asi příjemná noc.

Caesarea u moře

Ráno kluci vyrazili do města do autopůjčovny a slíbili, že se pro nás vrátí. Zatím čekáme s Terkou na terásce hostelu a užíváme si naše první letošní sluníčko. Sedí proti nám paní, co má prej žloutenku (říká Terka a ta se vyzná), tak jsme radši utekly. Asi jsme jí o tom ale měly říct, nevím jestli jsme svým mlčením neporušily zákon.

Kluci přijeli v miniautíčku... to už je takový cestovatelský evergreen, že vám vždycky vrazí v autopůjčovně něco menšího než s čím jste počítali. Auto má ale automatickou převodovku, takže fakt super upgrade, díky kterýmu se řítíme přískokama městem. Kamil si naštěstí brzo zvyknul a vypadá to, že Terka jízdu přežije se všemi zuby, i když má rozbitý pás.

Jedeme teda na sever do Caesarea (15NIS vstupné). Je tu plno vykopávek a vykopané antické sloupy se tu volně povalují jako na skládce, ale ze všeho nejkrásnější jsou zachované mozaiky. Byli jsme u někoho v kuchyni a předsíni a na hippodromu, bylo to působivé.

Nejpůsobivější bylo ale jídlo v místní restauraci u severní brány (tentokrát jsme ani nemuseli hodinu hledat vhodnou restauraci- Kamil měl asi už taky hlad). Měla jsem luxusní rybu (100NIS), ostatní se spokojili se skromnějšími, ale i tak výbornými pokrmy.

Po krátkém zdržení, kdy Kamil zapomněl správný kód k nastartování auta, jsme dojeli až do Haify na adresu ubytování, které jsme ráno zarezervovali. Na adrese je víc vybydlákov než bydlení, je to takové sídliště, místní mluví divnou řečí a náš apartmán nikde. Zatímco jsem nepropadla panice a v průvodci našla super ubytování v hospicu u jeptišek, kluci zavolali na kontakt uvedený u naší rezervace a vše domluvili. Aprtmán 16, jak se naše ubytování nazývá, je nakonec luxusní dvoupokojový byt s kuchyní, který máme celý pro sebe (310NIS). Dost jsme se zdrželi okouněním po sídlišti, takže Bahajské zahrady už nestihneme, ale se setměním jsme došli do Německé kolonie, odkud jsou ty zahrady vidět pěkně nasvícené.

Kluci si večer chtěli koupit pivo, ale u Rusů ve večerce narazili jen na Plzeň a Kozla z dovozu, tak si nevybrali. Jdeme brzo spát, sluníčko nás zmohlo.

Haifa a Akko

Ranní hledání mých kontaktních čoček bylo korunováno úspěchem když jsem se dozvěděla, že mi je Kamil (údajně omylem) vyhodil. Jako úplně vyhodil. Pro člověka s 5 dioptriema v cizí zemi to může být docela problém, naštěstí jsem se při baleni přemohla a čočky si zcela vyjímečně vzala dvoje. Nikdy nevíte co (nebo kdo) vás může potkat.

Po snídani skládáme všechny věci, kterých je čímdál víc, do auta, které je čímdál menší, a vyjíždíme k Bahajským zahradám, abysme si je prohlídli tentokrát za denního světla. Vstup je sice zdarma, ale je umožněn pouze do spodní části, tzn. prohlédli jsme si asi tak 20 metrů zahrad. No co, výhled na město je pěkný a fontánky taky

a navíc by nebylo pěkného dne bez bezpečnostní prohlídky a RTG rámů.

Pak už vyjíždíme dál na sever, do přístavu Akko. Jak opouštíme Haifu, míjíme řady paneláků v kopcích. Popravdě jsem si starověké opěvované město představovala poněkud více starovědčeji. Jediné pěkné stavby jsou zde koloniální domy v Německé kolonii a těch je hrstka.

Akko, tedy jeho stará čtvrť, je o poznání starobylejší. Na trhu kupujeme tradiční sladkosti- tácek malých baklav a různých specialit, které klukům připadají, jakoby jedli vlastní sladké chlupy (20NIS). No co, neubude. Taky pořizujeme kilo nějakých zelených asi ovocí, které Terce chutnají, protože jsou kyselé. Bodejť by nebyly, když nejspíš nejsou zralé. A hummus na večeři v místní vyhlášené restauraci, která je uvedena v LP, takže fronta na jídlo sahá skoro na okraj města (15NIS za porci, ze které by se s klidem najedli 3 lidi).

Krom trhu je v Akku ještě možná prohlídka různých věcí v podzemí (templářské tunely) i nad zemí (rytířské sály) za 40NIS.

Obědváme na náměstíčku opět luxusní jídlo- kebab napíchaný na skořicových klackách (55NIS) a frčíme do vnitrozemí směr Golany.

Ráz krajiny se cestou rychle mění na zelenější a kopcovitou. Příjezd do Golan poznáváme podle prvních cedulí varujících před minovými poli podél silnice. Vedou tu i turistické trasy podél památníků věnovaných Izraelcům padlým při rozšiřování a hájení hranic izraelského státu. Zrezivělá auta zanechána uprostřed minových polí dokreslují tísnivou atmosféru místa.

V Golanech máme dopředu zarezervované ubytování v hostelu (10NIS/osoba/noc) ve městě Katzrin, což je správní středisko celé oblasti. Kluci navečer vyrážejí na ochutnávku do lokálního pivovaru, kde vaří řadu lokálních piv, např. Plzeň.

Golany poprvé

Michelle, která v hostelu dělá dobrovolníka, což spočívá v tom, že celý den leží bez pohnutí na gauči přikrytá dekou, se přemohla a udělala těsto na palačinky, které si můžeme ke snídani připravit. Při snídani jsme zjistili, že půlka z nás má na mobilech jiný čas než druhá půlka, což asi znamená, že tu proběhla změna času, tedy o den dřív než v ČR. Asi není moc praktické přeřizovat čas o šabatu, když nesmíte mačkat žádné knoflíky ani jinak se pohybovat, tak to mají posunutý na pátek.

Vyrazili jsme na 6 hodinový trek k vodopádu Zavitan. Pěkná krajina, všechno rozkvetlé, docela horko. Semtam potkáme rodinku s dětma na výletě, jinak klid. Ani stopy po syrských separatistických jednotkách, asi jsme daleko od nárazníkového pásma.

Udělali jsme okruh a končíme opět v katzrinském pivovaru, kde posvačíme, dáme zmrzlinu a večer dorazíme hummusovou nálož z Akka.

Golany podruhé

Popojíždíme na sever Golan, kde máme vytipováno několik turistických cílů. Nejprve projdeme rezervaci Dan, což je vybetonovaná stezka lesíkem. Není to špatné, ale po betonu můžu chodit doma na sídlišti. Ale výhledy pěkné.

Dál jedeme k rezervaci Baňas, což je teda mnohem zajímavější- komplex chrámů Pana a zbytek města.

A nakonec Nimrod, což je obrovská pevnost dost dobře zachovalá a s pěkným výhledem na okolní krajinu. Dá se na ní dokonce dojít z Baňas a může to být pěkný výlet, ale to jsme nevěděli, takže příště. Vstupné na všechno řešíme slevovou kartičkou hromadných vstupů do parků 6+1 zdarma(Green card). Kdybysme se o ní dozvěděli dřív, využili bysme variantu s neomezeným počtem vstupů.

Po celém dni chození po národních parcích ještě cestou zpět do Katzrin hledáme další tankový pomník padlých izraelitů. Projíždíme při tom omšelými vesnicemi, kterých si nejsme zcela jisti, jestli už náhodou nejsou zase Syrské. Pomník Valley of Tears jsme nakonec našli, je to působivé místo s výhledem na Syrskou hranici. To, že koukáme na vesnici ještě minulý rok dobytou a okupovanou syrskými separatisty, jsme naštěstí zjistili až v hotelu.

Večer likvidujeme zbytky zásob, protože je šabat. Takže nic k jídlu neseženeme a řešíme, co podnikneme zítra. Zároveň pod nátlakem rezervuju ubytování v Jeruzalémě na pozítří. Vypadá to, že se tomuto městu nakonec nevyhneme, i když nás někteří místní varovali, ať tam v žádném případě nejezdíme. Nadruhou stranu se našli i tací, kteří s tímhle městem neměli žádný problém, takže je to na nás. Terka má jasno- na ní si žádný terorista nikdy nic nedovolí, takže je v klidu.

Galilejské jezero

Ráno jsem si výrobu palačinek vzala na starosti já a udělala jich šílenou hromadu. Nicméně Kamilovy byly tenčí a lepší, je to palačinkový král. Po snídani všichni svorně přísaháme, že palačinek se už nikdy nedotkneme, ani na ně nepomyslíme, co budeme živi. Po šabatu musíme dokoupit zásoby, natankovat a sehnat peníze a Kamilovi nové sluneční brýle.

Pak už přejíždíme na jih, ke Galilejskému jezeru. Nad ním se tyčí vnitrozemský útes a na něm přírodní rezervace Arbel, odkud jsou krásné výhledy na celou oblast a je to pěkná, asi 2hod procházka (v průvodci teda psali něco o 4 hodinách).

Pak jsme sjeli do městečka Tiberias, kde, jak píšou v LP, je všechno důležité koncentrováno na promenádě. Vyjímečně musím s LP souhlasit, protože krom promenády ve městě není vůbec nic. Je to další hnusné město, rušné a plné krabicoidních domů.

Ale pro změnu jsme se tu výborně najedli v restauraci na molu, tak jsme spokojeni (hummus nejlepší co jsme kdy jedli 60NIS, ryba 70-100).

Terka s Kamilem si strašně chtěli postavit stan někde na břehu jezera, ale to je obehnáno plotem a jediný kemp na který jsme narazili je zavřen, protože ještě nezačala sezóna. Kamil chce sice auto píchnout někam do rákosí a přespat v bahně, ale nakonec jsme se rozhodli dojet až do Jeruzaléma a zkusit se ubytovat v zarezervovaném hotelu o den dřív.

Takže nejdřív jsem se Jeruzalému chtěla vyhnout úplně a nakonec tu strávíme pro jistotu dvě noci. Večer už jen řešíme dilema, co v Jeruzalémě navštívit a čemu se raději vyhnout kvůli bezpečnosti. Podle místních zpráv je tu teď klid, řeže se to jen v Hebronu, což je 30km daleko, takže pohoda.

Jeruzalém

Po vydatné snídani v jídelně hotelu plně obsazené plně ozbrojenými vojáky jsme chvíli rozjímali nad počasím. Dost leje, ale nakonec jsme se rozhodli nečekat a vyrazit do víru velkoměsta. Aspoň teroristi zůstanou doma, protože by jim zrezly nože a nálože.

Vyzbrojeni průvodcem v ruce, foťáky přes rameno a baťůžky na zádech se vrháme do centra Jeruzaléma a dáváme tak teroristům najevo, že my skutečně nejsme centrem jejich zájmu, s místními nemáme nic společného a vůbec se nevyplatí na nás plýtvat bombami ani jinými vzácnými prostředky.

Jeruzalém je ráj pro milovníky suvenýrů. Je jich tu asi nekonečně, a to ve všech čtvrtích- křesťanské, muslimské, židovské i arménské. Musím říct, že jsme nebyli schopni poznat, ve které čtvrti se zrovna nacházíme ani u kterého obchodníka zrovna smlouváme, pokud vyloženě na hlavě neměl jarmulku. Překvapuje mě, jak jsou si všichni podobní, a přitom se tolik nenávidí.

Není tu moc lidí, turisti se schovávají před deštěm, tak je všude relativní klid. Odvažujeme se tedy i na náměstí u Zdi nářků a hledáme vstup na Chrámovou

horu, ale vypadá zavřeně. Po poledni jsme zjistili, že by se asi za hodinu vstup na horu měl otevřít (nejde to moc zjistit dopředu, asi ho otevírají zcela náhodně), tak si vystojíme frontu v příšernym slejváku. Ještě že mi ježíšek donesl goretexovou bundu. Čekání nám zpříjemňují skupinky Židů slavící barmicvah. Jsou tak veselí a šťastní, je to nakažlivý. Nakonec bránu opravdu otevřeli a my byli jedni ze sta lidí, které tento den vpustili nahoru. Po bezpečnostní prohlídce jsme tak mohli vstoupit na nejposvátnější místo v nejposvátnějším městě.

Je to pravdu působivé a stálo to za to, dokonce nám vykouklo sluníčko, takže zlatá kopule Skalního Dómu se na fotkách vyjímá parádně a my můžeme trošku proschnout, protože jsme mokří úplně durch. Nahoře platí různá pravidla, která je záhodno dodržovat a neprovokovat tak všudypřítomné vojáky. Například moc neprojevovat emoce, lásku, víru. Nemodllit se, neobjímat se. Vhodný oděv je samozřejmostí.

Pak znovu pro jistotu projdeme trhy se suvenýry, jestli jsme nějaký omylem nepřehlédli, a pár dalších krámů přikupujeme. Mají tu krásnou keramiku, šátky, šperky, jarmulky, různé náboženské předměty, jídlo. Obědváme v asi muslimské čtvrti shwarmu, tedy to co u nás nazýváme kebab. Ve večerce jsme nakoupili víno na okoštování (v akci se daly pořídit 3 lahve za 100NIS, jinak cena 100NIS za jednu lahev nebyla výjimkou).

Zítra už vyrazíme k Mrtvému moři, kam se všichni těšíme, hurá.

Poušť poprvé a Masada

Vyjíždíme vcelku brzo na jih, do En Gedi. Protože počasí není až tak super na koupání, stavujeme se cestou nejdřív na Masadě. Překvapily mě tu několikapatrové podzemní garáže a lanovka. V sezoně je tu nejspíš slušný nápor turistů, i když v horku to tu musí být dost peklo.

Milovníci pohybu jako my ale mohou nahoru vyjít pěšky (asi 1hod), i když v parném létě se cesta pro pěší z bezpečnostních důvodů uzavírá hned ráno, asi tu měli moc infarktů. My jsme rádi, že je alespoň trochu pod mrakem

a občas zafouká vítr. Při cestě proti nám sestupuje asi 750 puberťáků na školním výletě, kteří podle toho jak jsou upravení, voňaví a čilí očividně nahoru vyjeli lanovkou. Možná by jim výšlap opačným směrem prospěl a nezbyly by jim síly na nekonečné pořvávání a rušení klidu okolí. Taky míjíme hrstku 18letých vojáčku a vojaček se samopaly. Prý nahoře skládají rituální přísahu, něco jako živé nás nedostanou, což odkazuje na historii samotné Masady.

V roce 71 n.l. se sem ukryli Židé při protiřímském povstání. Vydrželi tu dva roky, obklíčeni římskými vojáky, kterým ale nakonec došla trpělivost, postavili si val a po něm si pro povstalce došli. Povstalci ale, než aby upadli znovu do zajetí, spáchali hromadnou sebevraždu, takže Římané po otevření bran našli jen tisíc mrtvol a vypálené domy.

Masada je hodně rozlehlá a výhled do okolní pouště je velkolepý. Herodes, který původně pevnost postavil, na sobě nešetřil a uprostřed pouště si naprojektoval i bazény. Prej to ale kdysi úplně poušť nebyla, moře bylo blíž, tak možná až tak moc nehýřil, kdo ví.

K obědu si v turistickém centru pod Masadou kupujeme falafel v pitě (cizrnové smažené kuličky za 30NIS) a fotíme kozoroha bufetícího v odpadkových koších. Nejdřív nám ho bylo spíš líto, ale je to pěkný čuně- co všechno sežral, no fuj.

Po jídle přijíždíme do En Gedi, kde má být podle LP kemp na pobřeží Mrtvého moře. Není tu ale vůbec nic, kemp sežraly díry v zemi vznikající kvůli vysychajícímu moři a solným ložiskům pod zemí (přesný proces vzniku děr jsme úplně nepochopili, ale opravdu tu jsou a v klidu by se do nich vešla dvě naše auta). Zkrátka místo kempu jsme našli jen obrovskou díru, tak přemýšlíme, kde strávíme noc.

V průvodci dále uvádějí, že není vůbec žádný problém kempovat volně na libovolné pláži, jelikož pláže jsou od roku 2014 všech. No, takže kempovat se na plážích nesmí, nesmí se kempovat vůbec nikde. Tuto informaci máme poměrně dobře ověřenou, jelikož nám jí sdělila místní policie, když nám přijela zbourat nás načerno postavený stan. Pokutu 700NIS nám teda neudělili a slíbili, ze v 11 v noci jim končí služba, tak že si v podstatě potom můžeme dělat co chceme.

Co na nás bude říkat služba nastupující po nich, jsme už zjišťovat nechtěli, tak jsme od dalších staveb stanů upustili a přespali v autě a na zemi.

Spánek nám zpestřovala skupinka fotografa a asi nevěsty se ženichem, kteří se rozhodli, že 5 metrů od nás se budou fotit při západu slunce (to by ještě tolik nevadilo). Nicméně potřebovali mít vyfocený i východ slunce, tzn. vrátili se asi ve 4 hodiny ráno a to už nám to docela vadilo. Ještě že nebyl tu noc úplněk, to bysme se nevyspali fakt ani trošku. I tak to ale byla bída (jen Terka se snažila tvrdit, že jí nevadili komáři lezoucí po obličeji, policajti kouřící v noci na odpočívadle nad její hlavou, ani projíždějící auta, ale nikdo jí to ani trošku nevěřil), takže další noclehy ve volné přírodě pro příště už asi odpískáme předem.

Mrtvé moře plné soli

Díky fotografovi a jeho budíčku pro nás tedy začíná ráno dost brzo a my toho můžeme o to víc zažít. Náš cíl je takhle po ránu Vádí David, kde zevlíme už v 7:30 a čekáme, až otevřou záchody a bufet s kafem. Výhoda je, že tu takhle brzo krom nás jsou jenom zvířata, jinak nikde ani noha. Na trek po vádí vyrážíme jako první a užíváme si liduprázdnou oázku, která je fakt krásná, trek stojí za to projít v jeho nejdelší variantě, vč. jeskyně a nezůstat

jen u vodopádu (celý jsme ho ušli asi za 2,5 hodiny). Krajina tu připomíná kaňony v Coloradu (možná, nikdy jsem tam nebyla) a je plná vodopádů a jezírek.

Po návratu do výchozího bodu v návštěvnickém centru chytáme wifi a rezervujeme ubytování v Eilatu, abychom zas několik hodin nehledali nějakou veřejnou neexistující pláž pro přespání.

No a teď už můžeme s klidnou myslí hupsnout do Mrtvého moře. Opravdu nadnáší, funguje to! Ale voda se nesmí dostat do očí, do pusy, ani do škrábanců a štípanců. Pár hodin se necháváme jen tak nadnášet solí a pak už vyjíždíme přes poušť dál na jih, do Eilatu.

Další poušť a další moře

Terka s Kamilem si domluvili potápěčský ponor, ale až na zítra, tak se trošku zdržíme, ale to asi neva- před námi je stejně jenom moře pouště. Projdeme si Red Canyon, abychom viděli jak barevná poušť může být

a pak končíme na Coral Beach, což je přírodní rezervace (platí nám tu Green card, jinak vstup 30NIS) s korálovým útesem, kde se dá dobře šnorchlovat. Je sice teplo, ale docela fučí vichr, takže mě osobně trvá několik hodin, než se odvážím hupsnout do vody. Ale musím- byla jsem ve Žlutém moři, ale v Rudém ještě ne a navíc mi dalo docela dost práce v půlce března v Praze sehnat na poslední chvíli šnorchlovací výbavu, tak ji prostě musím využít. Viděli jsme různý rybky, na to jak je blízko pobřeží, je korálový útes slušně vybavený.

Večeříme mořské potvory v Last Refuge, které doporučuje LP a na promenádě ve městě kupujem poklady Mrtvého moře zainkorporované do kosmetiky a bahýnek zabalených do igelitových pytlíků. Holt suvenýry musí být.

Návrat na sever aneb poušť pokračuje

Zatímco Terka s Kamilem se jdou potápět, my volíme suchozemský program a vyrážíme na trečík na místní horu, odkud je výhled na okolní státy, se kterými zrovna Izrael není ve válce (Egypt a Jordánsko).

LP velmi speciálně popsal cestu treku, takže chvíli bloudíme (například prohodil barvy značek a místo začátku treku popsal jeho konec), ale kopec jsme našli. Po poledni vyzvedáváme naše potápěče v potápěčském centru a frčíme na sever, už je čas se začít vracet.

Náš cíl je Micpe Ramon, kde jsme si včera zarezervovali asi úplně poslední volné postele. Je totiž víkend a všude je plno. Cesta je dloooouhý průjezd dlooooouhou pouští, nikde nic, jen cedule varující před velbloudy a tanky, které víří prach. Původně jsme chtěli ještě projít kráter Mechteš Ramon,

ale když jsme po chvilce hledání zjistili, že v něm už hodinu jedeme, přešla nás na další procházku nekonečnou pouští chuť.

Ubytování v Mitzpe je mimochodem hodně hustý beduínský příbytek (beduíni jsou místní cikáni, takže tak), který vede starý beduín se svými mladými manželkami. Při rezervaci ale došlo k chybě a mají tu plno. Pro nejhorší případ nouze si tu aspoň domlouváme přespání na jejich dvorku, což je sice skládka, ale kdybychom odházeli pár krámů, tak bysme se sem se spacáky vešli.

Nicméně ještě zkoušíme další ubytování, které nám doporučili- Green Backpackers a tady mají místa plno, tak bereme apartmán s dvěma ložnicema, abysme si od sebe navzájem odpočinuli, přeci jen trávíme spolu už moc času.

Západ slunce v poušti sledujeme z Velbloudí vyhlídky nad městem, kterou nám doporučila paní provozní našeho hostelu. Taky nás strašně moc varovala před šabatem a nedostatkem jídla o tomto dni, tak jsme se vystresovaní ještě rychle vydali do právě zavírajících potravin a předzásobili se na horší časy, které přijdou.

Avdat- oáza i město v poušti

Vstáváme brzo, abychom v rezervaci An Avdat byli zase první a užili si jí bez davu turistů. Před vstupem je ale závora a po nahlédnutí do LP se zdá, že mají v sobotu zavřeno. Než jsme vymysleli jak prolomit a objet bariéry, ale naštěstí dorazili správci parku a pustili nás dovnitř.

Jak se ale ukázalo, čekali jsme před vstupem na pozorovatelnu ptáků, ne do samotné rezervace, takže musíme ještě popojet. Nakonec teda slavnostně vyrážíme na šestihodinový trek s velkým zpožděním. Z celodenního výletu

se ale vyklubala asi 2km procházka kaňonem, která je sice krásná, ale za hodinu jste zpátky u auta i když fotíte, svačíte (což se mimochodem v rezervaci nesmí) a všemožně se loudáte. V průvodci to jako obvykle lehce naddimenzovali.

Času nám teda zbývá spousta, tak ještě navštívíme město Avdat, což je poutní místo uprostřed pouště zařazené na seznam UNESCO. Bývalo kdysi součástí Kadidlové stezky vedoucí z Asie do Evropy a přes svoje stáří (2000 let) je pěkně zachovalé.

Navíc výhodou pro návštěvníky stejně jako u řady dalších takových památek v Izraeli je, že můžete volně chodit kde se vám zlíbí, osahat si sloupy, zdivo, prostě nasát atmosféru se vším všudy a ne stát jen za provazem nebo sklem. Nevím jak moc se tím památky ničí, ale koneckonců v těch městech a budovách se dřív bydlelo, tak nějaká skupinka turistů to snad moc neponičí.

K obědu v místním bistru zkoušíme jedno z posledních tradičních jídel, které jsme ještě neochutnali- šakšuku, což jsou vajíčka vařená v rajčatové omáčce a je to moc dobrý.

Pak už frčíme zpátky do TLV, cestou míjíme pár beduínských obydlí (skládek) s velbloudy pasoucmi se na písku. Kluci vracejí auto na letiště (je šabat a pobočka Hertzu ve městě má samozřejmě zavřeno), nicméně místo busem se musejí do centra do hotelu vrátit taxíkem, protože je přece šabat, takže samozřejmě nejezdí autobusy! Jak jsme na to jen mohli zapomenout.

Čeká nás krátká obhlídka města, pláží, kaváren. Balíme a jdeme spát.

Odlet

Vstáváme brzo- já s Honzou po rychlém proběhnutí Carmel trhu a návštěvy pošty (pohledy odeslány, sláva) jedeme vlakem do Rehovotu do Weizmann institutu, kde si Honza minulý týden při pracovní návštěvě

zanechal notebook a mimochodem si tu domluvil job, takže mě v týhle zemi zaslíbený čeká ještě pár let života. Jako vážně.

Carmel market není tak supr jako ten v Jeruzalémě a Akku, ale je pravda, že jsme tu byli půl hodiny po otevíračce a řada stánků ještě spala.

Na letišti máme být 3 hodiny před odletem a rychle pochopíme proč- vlak z města přijíždí na terminál 2, zavazadla se odbavují na terminálu 1 a lidi se odbavují na terminálu 2. Mezi terminály přejíždí shuttle bus, ale se všema bezpečnostníma prověrkama, frontama na prověrky a rentgeny a čekání na autobusy se člověk snadno těch pár hodin zabaví. Kupodivu nám při odletu nedělali žádné problémy, ani se na nic neptali, ani nám neprohledávali batohy, takže jedině dobře.