Nový Zéland

25.12.2009

JIŽNÍ OSTROV

- OPOUŠTÍME SEVER

S těžkým srdcem se loučíme s měkkýma postelema, luxusní koupelnou a kobercema, a vyjíždíme opět na jih. Máme před sebou dlouhou cestu až do Wellingtonu, a pak ještě po moři do Pictonu. Čímž opustíme severní ostrov.

Do Wellingtonu jsme dorazili odpoledne po 5 hodinách jízdy. Celou dobu jsme se snažili zlikvidovat zbytky bramborového salátu, který teplal v autě. S postupem času se do něj pouštěli jen ti nejodvážnější.

Ještě nám zbylo trochu času na prohlídku Civic Centra, všude ale bylo zavřeno. Tak jsme slintali na výlohy obchodů , za nimiž se skvěly nedostupné suvenýry. V 16:30 jsme se začali pomalu naloďovat na trajekt (cena 440NZD/auto + 4 osoby). Plavba trvala 3 hodiny a byla pěkně větrná. Padla při ní na nás lehká deprese, po noci strávené v krásném hotelu nás vůbec nelákala vyhlídka dalších 20 nocí ve studených stanech.

Po přistání v Pictonu ale bylo teplo a pěkně, i když už se stmívalo. Chvilku jsme hledali kemp ( Alexanders Holiday Park za 14/os.). Kemp hrozně smrděl, nakonec jsme ale zjistili, že zdrojem smradu je nějaká květina (snad orchidej), tak nám to začalo vonět. Stan jsme stavěli klasicky za tmy, uklohnili si rychle fazole a šli na kutě.

---

26.12.2009

MOTUEKA

- SEVER JIŽNÍHO OSTROVA

Probudili jsme se do prosluněného dne a než jsme se vykodrcali z kempu, bylo 10:30. Mimochodem včera večer jsme před spaním zabíjeli hmyz ve stanu, celkem to dělá 38 krvavých skvrn na naší stanové zdi.

Vyjeli jsme do Nelsonu, kde jsme se chtěli podívat na místní proslavené trhy. Trochu jsme ale neodhadli dobu průjezdu fjordovskými serpentýnami a do města tak dorazili až ve 12:30, tedy půl hodiny před zavřením trhů. Proběhli jsme je rychle, měli tady jídlo, drahé kamení i oblečky. Přestože byl trh plný potenciálních zákazníků, úderem 13:00 začali trhovci vše nekompromisně sklízet.

Tak jsme alespoň v supermarketu nakoupili jídlo na pár dnů dopředu a přepli do šetřícího težimu, peněz už není nazbyt. Pak už jsme dojeli do Motueky a zapíchli to v Top 10 Holiday Parku (20NZDS/os.).

V kempu je plno lákadel- bazének, skákadlo, prolejzačky, a hlavně pizzař s pojízdnou pecí, takže ze šetřícího režimu zase přepínáme do žracího módu a kupujem k večeři pizzu (12NZD/ks). Máme radost, že nemusíme mýt nádobí a navíc je ještě světlo a my vidíme na to co děláme, prostě pohoda.

Místní pláže se dají dobře objevovat z vodní perspektivy, takže si na zítra objednáváme kajaky (60 NZD/os.). V půjčovně, která je vzdálená asi 15km od kempu, máme být už v 8:30, což s naším pomalým balením stanů bude asi problém. Proto jsme si přikoupili další nocleh v Top 10 kempu. Jenže naše místo už bylo prodáno, a my se zítra stejně budeme muset přesunout o několik stanových míst dál, balení stanů se tak nevyhneme.

Ještě jsme v hrubých obrysech rozplánovali několik následujících dnů až do Milford Tracku, který se rychle blíží. Jo a ode dneška mě začal trápit docela úporný průjem, který se mě držel skoro až do konce cestování...to jen tak na okraj, detaily vynechám.

---

27.12.2009

ABEL TASMAN NATIONAL PARK

- Z MOŘSKÉ PERSPEKTIVY

Ráno jsme tedy opravdu vstávali dost brzo a zavčasu se vydali do Marahau za kajaky (půjčovna Kahukayaks ). Po příjezdu jsme vyfasovali loďky a Tomáš zjistil, že v kempu zapomněl svůj foťák. Kluci se pro něj vrátili, a my se tak z ranní várky kajakistů přesunuli do várky vyplouvající až v 10:30. Foťák se sice šťastně nalezl, kluci ale dostali za rychlou jízdu pokutku (krásných 260NZD).

Když jsme prošli rychlokurzem kajakování a vyfasovali vesty a světlice pro případ našeho ztroskotání, vypluli jsme na moře. Počasí bylo hodně proměnlivé, slunce se vystřídalo s deštěm opravdu hodněkrát. Pádlování nás rychle dost unavilo, zlatá Sázava kde to jede samo :) Vylodili jsme se na jednom z ostrůvků, zatímco T+M jeli ještě o kus dál, podívat se na tuleně. Opravdu je našli a k nám se vrátili s důležitým poselstvím- tuleni hrozně smrdí. My se zatím během slunečné chvilky vykoupali, ale pak nás z ostrůvku vyhodil Novozélandský Mitch Bjukenen, protože se bližila doba maximálního přílivu a nás ostrůvek měl zakrátko zmizet pod hladinou.

Tak jsme se přesunuli na jiný, a po krátkém pobytu tady se vydali na cestu zpátky. Vrátili jsme lodě a celí promáčení a prosolení se vrátili do kempu.

Povečeřeli jsme hnusný NZ luncheonmeat, poslali domů kajakovou fotku a šli spát. Živočišné uhlí zatím nezabírá.

---

28.12.2009

PLÁŽE A TULENI

Dopoledne jsme odvezli T+M do Marahau, kde si chtěli půjčit koně a projet se po pláži. Cestou ale změnili plány a rozhodli se jet s námi až na Cape Farewell.

Za Takakou jsme se zašli podívat na Waikoropupu (Pupu) Springs, na tančící písky, ale čekali jsme od největších sladkovodních pramenů na NZ nějaký akčnější taneček. Kousek od Pupu Springs je hydroelektrárna, na kterou se ostatní zašli podívat. Já zůstala ze solidarity ke svým střevům v autě. Cestou k hydroelektrárně jsme akčně projeli velkou louží, což si kluci hned vyfotili a nafilmovali. Měli z toho fakt radost.

Odpledne jsme přijeli do Collingwoodu, kde nás zlákala nabídka jídla místní taverny. Míša chca vyzkoušet něco neobvyklého a mořského, objednal si White Beat nebo tak něco, z čehož se vyklubala omeleta z červíků (návnad pro ryby). Nicméně to statečně snědl a ještě se u toho usmíval. Já a Tomáš jsme si dali rybku a Mirka, lačná masa, steak. Nebyla ale moc spokojená. Cena jídla se pohybovala kolem 55NZD/2 os.

K večeru jsme dorazili do nejseverněji položeného kempu, co to šlo (Pakawau kemp), aby nám tu majitel sdělil, že už nemá žádné volné místo pro stany. Jediná možnost byl pronájem kóje za 1000NZD/4 os. Kóje měla své vlastní soc. zařízení a WC bylo blízko mé postele.

Po ubytování jsme zajeli zjistit info o projížďce na koních pro T+M a k pláži

Wharariki na procházku. Sice nebylo úplně ideální počasí, ale krajina je tu nádherná. Prošli jsme pastvinami, zamávali ovečkám, a vyšli na pláž se stříbrným pískem, dunami a pobřežím lemovaným skálami. U jedné takové skály se povalovali dva opravdoví, živí tuleni! Skoro jsme o ně zakopli. Vyfotili jsme si je ze všech stran, a pak nás tuleň zahnal mohutným zařváním, už nás měl dost.

Po výletě jsme povečeřeli něco z konzervových zásob a šli spát.

---

29.12.2009

ZASE PLÁŽE A ZASE TULENI

Už od rána docela hustě pršelo a foukal silný vítr. Nakonec jsme ještě byli rádi za nocleh pod střechou. Posnídali jsme toustíky s džemíčkem a dopoledne popojeli zase k pláži Wharariki. Tentokrát jsme tu po místních pastvinách, lesích, mokřadech a plážích udělali delší okruh.

Sice se všude válela mlha, místy pršelo a foukal vítr, ale to vše jen dokreslovalo tajemnou atmosféru místa, moc se nám tu líbilo. Na jedné z pláží jsme vyfotili dalšího tuleně, na další pláži byl zase tuleň, už trošku nuda.

Vcelku promočení (až na Míšu kompletně obaleného goráčem) a hladoví jsme se vrátili k autu, pojedli krekry a čokoládu a vyjeli ke koníkům.

Zatímco si to T+M cválali po pláži s deštěm v zádech, Míša se mnou projel autem okolí a vyzkoušel si offroad...no prostě úžasný. T+M se výlet na koních líbil a vrátili se v dobrém rozmaru (cena asi 65NZD za 1,5hod).

K večeru jsme vyjeli zpátky k Motuece, a asi ani dál nedojedem. Cestou jsme chtěli nabrat benzín, ale jedna benzinka byla pouze pro busy a další 2 byly zavřené. Náš přejezd přes hory do Motueky byl v ohrožení, když kde se vzala tu se vzala, kouzelná paní pumpařka vycházela ze zavřené benzinky. I přesvědčili jsme ji, aby nám natankovala za hotové. V euforii z právě nabytého benzínu jsme ještě dokoupili chleba (vyslali jsme Mirku s Míšou a opravdu donesli jen chleba, to je trošku zklamání).

Po přejezdu hor ohraničujících západní pobřeží se počasí rázně změnilo z upršeného ve slunečné, je tu tedy naděje, že nám uschnou mokré věci.

Za chvíli už jsme dojeli do Motueky do osvědčeného Top 10 Holiday Park, ale k našemu zděšení už měli všechna místa obsazena. Zachvátila nás panika- bylo 21:00 a my byli hrozně hladoví. Naštěstí jsme v Motuece narazili na další, dokonce levnější, kemp (Fernwood Holiday Park). Neměli sice volné místo pro stany, ale nabídli nám karavánek (73NZD/4 os.). Uvařili jsme si fazůlky, já vyprala, ale před dopráním přišel nekompromisní majitel kempu a prádelnu chtěl už ve 22:30 zavřít. Vůbec nerozuměl naší angličtině a nechápal, že potřebujeme 5 minut na doprání. Tak jsme cyklus ukončili předčasně a prádlo rozvěsili po šňůrách, naštěstí nepršelo.

---

30.12.2009

PANCAKE ROCKS

Z kempu jsme tentokrát vyjeli docela brzo, díky tomu, že jsme nemuseli balit stany. Vyprané věci na šňůře kupodivu uschly, je to zázračná země. Cestou na jih (cíl cesty jsou Pancake Rocks u Punakaiky) jsme, poučeni z uplynulých dvou nocí, volali dopředu do kempu, abychom si zarezervovali místo. Už ale měli plno, holt prázdninová sezóna už začala. Nakonec jsme po nákupu a natankování v Nurchisonu přeci jen místo pro stany v Punakaice našli, asi zapůsobilo osobní kouzlo (Punakaiki Beach Camp za 15NZD/os.).

Postavili jsme stany sice za silného větru, ale slunečného počasí, a vydali se k Pancake Rocks. Ideální je vidět tyhle skalnaté útvary za maximálního přilivu, protože potom vystřikuje voda skrz blowholes jako v gejzíru. Během naší návštěvy přiliv maximální nebyl, ale i tak to byla pěkná podíváná. Foukal pěkně silný vítr a všude bylo mokro od stříkající vody.

Kolem Pancake Rocks vede naučná stezka, odkud je pohled na skály ze všech možných stran a úhlů. Vždy když vykouklo sluníčko, fotili jsme co se dalo, pak už nás zima zahnala do info centra, kde jsme objevili nový druh suvenýrů- NZ utěrky. Hned jsme jich náruč koupili, Mirka teda 5 vs. naše 2, to nás docela trumfla.

Po nákupu jsme se vrátili do kempu, počasí bylo všelijaké- v 5minutových intervalech se střídalo slunce s deštěm. Uchýlili jsme se do kuchyňky a pustili si Anděla Páně. Byl ale čas večeře a do kuchyně se stahovaly mraky lidí a vřískajících dětí, tak jsme jenom odezírali ze rtů herců. Pak jsme povečeřeli a šli spát, Míša poněkud nemocen s teplotkou po včerejším mokrém výletu po plážích.

---

31.12.2009

HOKITIKA

- HONBA ZA ZELENÝM KAMENEM A SILVESTR

V noci fičel vítr a pršelo, do rána se ale mraky rozfoukaly. Po snídani jsme vyjeli pro změnu na jih. Cestou jsme se ještě jednou stavili na Pancake Rocks, aby si tu kluci vyfotili gejzíry vody za maximálního přílivu, já s Mirkou jsme nakoupily další útěrky, protože utěrek a bahenních mýdel není nikdy dost.

Kolem poledne jsme dojeli do Hokitiky a zahájili honbu za zeleným kamenem. Navštívili jsme asi 6 obchodů na hlavní ulici a porovnávali ceny a tvary všech jadeitů v nabídce, samozřejmě se nám to všechno pomíchalo. Tak jsme vyčerpaní zašli na oběd (15NZD/řízek se salátem) a čokoládový pohár, nakoupili jsme jídlo v supermarketu (silvestrovské chipsy) a jali se znovu obrážet obchody. Koupili jsme různé výrobky z kostí a jadeitu, celková utracená částka nebyla radši vyčíslena. Každopádně má potřeba nakupovat suvenýry je snad na pár dnů ukojena.

V autě se pak stala významná událost, Mirka se ve svém deníčku konečně po několika týdnech psaní dostala z Číny!

Cestou k ledovcům jsme udělali 2 fotografické zastávky, bohužel nevim kde, protože jsem spala. K večeru jsme dorazili do Top 10 Fox Glacier, kde se kluci snažili dojednat stanové místo, vrátili se ale s nepořízenou. Nebylo mi úplně jasné, jak v poloprázdném kempu můžou být obsazena všechna místa pro stany, a šla jsem se zeptat sama. Pro mě už pán místo měl, no zvláštní. Přesto, nebo právě proto, jsme se rozhodli na tenhle kemp vykašlat a dojet až k ledovci Franz Josef. U ledovce Fox Glacier jsme ještě vyběhli vyfotit hroudu sněhu.

Večer pro nás v dalším kempu vyjednali kluci silvestrovské překvapení- místo do stanu jsme se nastěhovali do kabinky pro 4 s vlastní střechou, topením a chodbičkou vedoucí do sprch a kuchyně. Mirka z toho měla opožděné Vánoce, takhle šťastnou už jsem jí dlouho neviděla. Venku totiž bylo 11°C a do stanů se nám zrovna dvakrát nechtělo.

Uvařili jsme silvestrovskou večeři (špagety s tuňákem), pokusili se domů poslat nějakou tu fotku, což byl tak trošku porod, ale po hodině usilovného snažení se zadařilo.

V kuchyni s námi slavila Silvestra ještě skupinka extrémně hlasitých německých nebojakých turistů, jinak tu nikdo moc nebyl, lidi se stahovali do městečka do hospod. T+M se šli po setmění podívat do jeskyní na zeleně svítící červy. Nechali jsme Němce odpočítat novozélandskou půlnoc, přiťukli si džusem, a šli se podívat na novoroční ohňostroj, který se bohužel nekonal. Tak jsme si zahráli partičku čínských karet a šli spát.

Poznámka: Měsíc tady má tvar „C“ když dorůstá!

---

1.1.2010

FRANZ JOSEF

- VRTULNÍKEM A PO SVÝCH NA LEDOVEC

Už od rozednění nás budily vrtulníky létající na ledovce. Michal se nechal zlákat krásným počasím a let vrtulníkem si taky koupil. Z letu se vrátil nadšen, dokonce seděl u okénka. Pořídil tam nahoře opravdu krásné fotky, stálo to za to (270NZD/30min). My jsme vyjeli vyfotit alespoň ledovce

odrážející se na hladině jezera Matheson, ale žádné odrazy samozřejmě vidět nebyly, kýčovoté obrázky v průvodcích a na pohlednicích jsou podvrh.

U jezera nás zastihlo poledne, tzn. středoevropský Silvestr. Ještě jsme tedy poslali pár Pfkových SMSek, které nebyly doručeny..asi technický problém v Čechách.

V infocentru u jezera je pěkná kavárna a bohužel suvenýry, tak jsme nakoupili po nějaké té kravince a chtěli to zajíst zákuskem, když jsme si všimli, že naše milované auto je nabořené. Čekal na nás svědek té hrozné události, a popsal nám, kterak anonymní přívěs naboural naše auto a ujel. Obvolali jsme policii a autopůjčovnu a jeli dál, protože se to vše bude řešit až budeme projíždět nějakým větším městem, což je v našem případě Queenstown za pár dnů.

Odpoledne jsme si zašli na další ledovec, tentokrát Franz Josef, fotili jsme o 106, no krása. Během další cesty a zastávky u pláže Míša nanosil do auta horu kamenů a mušlí, abysme měli co domů posílat poštou. Taky se nám zaplnilo auto krvelačnýma muškama, a já doufám, že boláky jimy způsobené zmizí co nejdřív. Naštěstí na ně zabírá Fenistil.

Pak kluci pro změnu zjistili, že nám dochází benzín, a že nejbližší město je Haast za 30km. Opět jsme měli štěstí- zvládli jsme dojet k benzince a dokonce měli i otevřeno a dokonce jsme překonali náš vlastní rekord- v nádrži zbýval 1l benzínu.

Z Haastu jsme vyjeli do Jackson´s Bay, „vesničky na konci světa“. Kluci tu totiž chtěli hledat tučňáky a zažít pravou divočinu. Dojeli jsme až na úplný konec cesty, a pr*el to teda byla nesmírná, to je pravda.

Na tučňáky, myslím, bylo moc hnusný počasí. Jediný důvod proč sem jet, je asi LP opjevovaná pojízdná jídelna Craypot, kde se vyrábí paštiky z ryb, nebo tak něco, měli ale zavřeno.

Vydatný déšť a nevlídnost místa přesvědčily kluky o tom, že stanovat tady nemá cenu, takže jsme se vrátili k Haastu.

Kousek pod ním je kemp, ve kterém jsme pod stříškou kuchyně postavili stany (pršelo totiž pořád). Zatímco jsme večeřeli, spustil se pěkný slejvák. Pršelo a foukalo tolik, že jsme nemohli ani nalézt do stanů. Uvažovali jsme o přespání v kuchyňce, ale v ní se zabydlela skupinka divných lidí a hlavně to tam strašně, opravdu strašně, smrdělo. Ve chvilce slabšího deště jsme přeci jen přeběhli do stanů, já a Michal jsme ten náš ale vzápětí evakuovali- pršelo do něj a my měli obavy o naše vzácné péřové spacáky. V autě bylo teplo a sucho, občas nás vzbudily poryvy větru cloumající s autem a blesky, ale jinak jsme se vyspali slušně.

---

2.1.2010

PŘEJEZD PŘES HAAST PASS

- JAK JSME UVÍZLI V HORÁCH

Ráno už nepršelo, a během snídaně se dokonce udělalo krásně. Vysušili jsme stany a oblečení a vyjeli na východ do centrální části NZ, kde by snad mělo být méně nevyzpytatelné počasí. Míša se rozloučil s Tasmanovým mořem, i když tentokrát žádný kamínky do auta nenanosil.

Hory jsme přejížděli přes Haast Pass a cestou zastavovali u mnoha vodopádů (např. Roaring Billy Falls) a u výhledů na okolní zasněžené vrcholky hor. Do toho modré nebe, no nádhera.

Na břehu řeky s pěkným výhledem na hory jsme si udělali piknik, poprvé (a naposled) jsme využili bombu s vařičem. Po návratu k autu jsme ale zjistili, že nestartuje. V oblasti bez signálu, v horách, kde nejbližší město je pár desítek km, a ještě kus od silnice. Kluci šli pro pomoc do nedalekého DOC kempu, ale telefon nebyl ani tam. Rodinka Novokaledoňanů tam ale Michalovi nabídla, že ho svezou 30km do města Makarora.

Už tu čekáme 3 hodiny. Právě jsem se v průvodci dočetla, že spásné městečko Makarora, kam jel Michal shánět pomoc, má 40 (slovy čtyřicet) obyvatel. Doufám, že tam bude aspoň signál. Zatím se tu bavíme vybíjením sandflies, které berou vnitřek auta masivním útokem, kdykoloiv pootevřeme dveře. Taky jsme si pustili 2 díly Futuramy, ale už došla baterka v NTB, a taky jíme naše poslední jídlo. Nakoupit v Makaroře (pokud tam mají vůbec obchod), dnes už asi nestihnem, pokud se odtud dnes vůbec dostaneme.

Nakonec se Míša k večeru přiřítil v blikajícím vozidle s chlapíkem, který ve 2 minutách diagnostikoval závadu na našem autě a zároveň ji i opravil poklepem na podvozek (vypadlý startér). Ještě před odjezdem naučil Tomáše, jak závadu opravovat (což bylo dost prozíravé).

Míšův příběh byl ale poněkud komplikovanější, než naše čekání a zabíjení much. Poprosila jsem ho o komentář, ale prý by to bylo jenom plné sprostých slov, tak bez emocí strohá fakta: Poté, co ho rodinka Novokaledoňanů vysadila v Makaroře, M. zavolal asistenci z místní budky (ne, signál nebyl ani tady). Snažil se vysvětlit, že ač volá z Makarory, naše rozbité auto se nachází 30km odtud, a lokalizoval naší pozici pomocí GPS. Paní operátorka mu sdělila, že vyslaný opravář ho nevyzvedne ve městě, ale že se má M. dopravit na místo nehody. Následující 2 hodiny se M. snažil uprosit lidi v bistru, aby ho odvezli k porouchanému autu. Bohužel se setkal s totálním nepochopením a odmítavými reakcemi, přestože nabízel i peníze! Po 2 hodinách marného snažení kolem něj projelo opravářské auto, které se po chvilce vrátilo- řidič si šel koupit zmrzlinu. Slovo dalo slovo a vyšlo najevo, že pan opravář jede vlastně za námi, ale že se k němu instrukce ohledně naší polohy vůbec nedostaly, hledal nás v Makaroře, přičemž nás tu nenašel, takže chtěl zas odjet. Odvezl tedy M. k nám a my se shodou mnoha šťastných náhod mohli vydat na další cestu.

Po tom všem jsme mířili rovnou do kempu, jen jsme cestou

vyfotili pár pláží a hor. Vybrali jsme si kemp u jezera Hawea. Ještě před ubytováním jsme nakoupili v místním koloniálu za hodně přemrštěnou cenu, bohužel jsme si zapomněli říct o účet. Po večeři (obligátní fazole s párky), jsme šli spát.

---

3.1.2010

WANAKA

- PIVO, E.T., ILUZE, JEZERO

Probudili jsme se do deštivého rána a vypadalo to, že pršet jen tak nepřestane. Stany, a za chvíli i my, pěkně promokly. Rozhodli jsme se proto při snídani, že si tady koupíme kabinku, aby bylo kde sušit. Vše se střechou ale bylo už obsazeno, tak jsme se sbalili a jeli dál, k jezeru Wanaka. Objeli jsme pár kempů, než jsme v Beach View Holiday Park našli volnou boudu (lodge) za 100NZD/4 os., což byla přijatelná cena.

Bouda byla ve skutečnosti takový velký přívěs se dvěma samostatnýma ložnicema a vlastním soc. zařízením, no luxus. Jmenoval se Penthouse. Rozprostřeli jsme tu stany, načež přestalo pršet a objevilo se jako naschvál sluníčko.

Vyjeli jsme do Wanaka Beerworks, kde vyrábějí pravé pivo. Měli ale zavřeno, tak jsme aspoň nakoukli do jejich muzea hraček a Míša si tu koupil nafukovacího mimozemšťana, kterým z auta zdravil okolo projíždějící vozidla.

Pak jsme sjeli do Puzzling Worldu a navštívili tady iluzionárium. Mě se ze všech těch iluzí tolik točila hlava, že jsem musela předčasně odejít. Po iluzích jsme se vyplácli na jednu z plážiček jezera Wanaka.

Kluci uvažovali o půjčení prutů, ale cena je odradila.

Večer jsme sjeli do supermarketu a koupili si tu pravé maso, protože nedostatek proteinů už se na nás začal podepisovat. Míša večer luxusně připravil hovězí steaky a byli jsme šťastní. Po vydatné večeři jsme v našem Penthausu koukali na pravou televizi a stahovali fotky.

---

4.1.2010

ROB ROY TRACK

V noci nijak zvlášť nepršelo a ráno bylo dokonce slunečné, takže noc v přívěsu se nám moc nevyplatila. Ale aspoň jsme se vyspali v měkké postýlce a nemuseli ráno balit stan. Po snídani jsme podle rad LP vybrali půldenní procházku Rob Roy Vally Track pobliž Wanaky. Nakonec to moc poblíž Wanaky nebylo, k začátku tracku se jede 30km po nezpevněné cestě, tak si aspoň kluci vyzkoušeli svůj oblibený offroad a Mirka si po cestě vyfotila milion a jednu ovečku a kravičku.

Trasa Rob Roy tracku vede po plochých zelených pastvinách, přes visutý most, lesy, podél krásné řeky a končí u ledovce. Bylo to nádherné, počasí vyšlo. U ledovce jsme fotili papoušky Kea, kteří nám skoro vhopkali do náruče a občas nás tady vyděsilo burácení ze svahu padajícího sněhu.

K večeru jsme se vrátili do Wanaky pro benzín, načež nám na benzince zase vypadl startér, který Tomáš opravil odborným poklepem na podvozek nefritovým balvanem, který už pár dnů díky Míšovi vozíme v kufru.

Vyjeli jsme do Queenstownu přes nejvýš položenou silnici na NZ (asi 1050m n.m.). Ve městě jsme si vybrali zatím nejdražší kemp (22NZD/os + příplatky za sprchu). Navíc tu byla hrozná zima, no prostě skandál. Zítra nás čeká obíhání policie a autopůjčovny a psychická příprava na Milford Track. Noc jsem strávila v autě, protože vybíhat s průjmem v noci ze stanu je hrozně neefektivní.

---

5.1.2010

QUEENSTOWN

- JAK NÁM OPRAVOVALI AUTO

Ráno byla pěkná kosa, asi už jsme hodně na jihu. Po snídani jsme vyjeli do Apexu nahlásit všechny škody na autě. Dokonce jsme u pumpy za těžký peníze auto umyli, aby v půjčovně na první pohled nepoznali, kde všude jsme s tím chudákem jezdili. Při té příležitosti nám zase vypadl startér, Tomáš si mohl vyzkoušet nefritový opravovací chvat (dokonce 2x krátce po sobě).

Docela dlouho jsme hledali pobočku Apexu (nebyli na udané adrese), ale nakonec jsme se jí dopídili na letišti. Paní policistka si vyfotila nabourané auto a pak jsme kvůli startéru byli odeslíni k automechanikovi. Opravář to s naším autem viděl bledě- asi ho budeme muset vyměnit, ale nové zatím není k mání. Budeme muset počkat ve městě jak to dopadne. Apex nám přislíbil proplatit noc v hotelu, takže jsme spokojeni. Zatím nám poskytli pidi autíčko, do kterého jsme jentaktak naskládali všechny naše věci, lidi už se do něj nevešli. Všechno to zařizování a domlouvání zabralo půl dne.

Na informacích nám ochotná paní našla a zamluvila motel a my pak vyrazili pro jídlo a na obhlídku města. Dali jsme si pozdní oběd ve stylové hospodě (řízek s omáčkou a kaší- vítaná změna po fish and chips). Jako zákusek jsme měli vynikající a obrovskou zmrzlinu v Patagonia Chocolate (2 kopečky za 7,5NZD). V supermarketu jsme nakoupili jídlo na Milford Track- samé sušené a vysokoenergetické dobrůtky, mňam.

V hotelu jsme večer vyprali, ať nám to na tracku sluší, a zaskypovali domů. Na zažívací potíže nasazuji po nefunkčních preparátech (černé uhlí a Smecta, tedy jíl) tvrdý kalibr- Endiaron.

---

6.1.2010

ZASE QUEENSTOWN - JAK JSME PŘED MILFORDEM KLESALI NA MYSLI

Pro mě je nejdůležitější zpráva dne, že Endiaron zabral a ja se nerušeně vyspala. Samou radostí skládaám na Endiaron děkovnou ódu. Po snídani jsme naskládali všechno naše harampádí do mini auta a vydali se do Apexu zjistit co bude.

Tam nám sdělili, že se na naše rozbité auto přijel podívat speciální technik a že ho určitě opraví. Už jsme trochu nervózní, za pár hodin musíme odjet z města do Te Anau vyzvednout lístky na zítřejší Milford Track.

Zašli jsme zatím do suvenýrů made in China a nakoupili tu vysněné cedulky do auta Pozor kiwi, a pak do naší oblíbené čokoládovny s free wifi. Napsali jsme poslední před-Milfordovské mejly domů, dali si zmrzku a vrátili se do Apexu.

V Apexu nám pan John, kterému se viditelně ulevilo, že se nás konečně zbaví, radostně sdělil, že naše auto je opravené a ready to go. Pak nám ještě jen tak mimochodem a taky radostně sdělil, že naše pojištění je kvůli nehodě s promáčklým plechem zrušeno, a že se musíme pojistit znovu. Následujícíh 30minut jsme se dožadovali, ať nám pan John najde ve smlouvě podmínku, že při nehodě, kterou jsme nezavinili, se ruší pojištění na další dny. Pan John v naší smlouvě žádnou takovou podmínku nenašel a po telefonátu na vyšší instance nám radostně sdělil, že máme pravdu, že naše pojištění není zrušeno.

Takže vše nakonec dobře dopadlo, srdečně jsme se rozloučili, všichni rádi, že už se nikdy neuvidíme. Ale jinak byli v Apexu všichni hrozně milí. Chlapík neznámého jména nás převezl naším staronovým a údajně opraveným autem k motelu, kde jsme přeskládali věci z pidi auta a zase jsme se srdečně rozloučili. Ještě jsme se ho ptali, jestli neví, jaké je teď na Milfordu počasí, ale on jen utrousil legrační poznámku o tom, že na Milfordu spadne 7m srážek ročně. Takže je jasné, jak tam teď je.

Kluci si ještě na cestu koupili obří hamburger (největší, nejdražší, a nejlepší, jaký v životě jedli, za 15NZD). Po 2 hodinách jízdy jsme dojeli do Te Anau a v DOC kanceláři vyzvedli lístky na track. Prší a dle předpovědi má pršet pořád. No ne, že bysme s tím nepočítali, ale přeci jen jsme pořád doufali.

Dostali jsme krásné pytle na odpad, předplatili jsme si na 4 dny parkoviště hlídané divou zvěří (24NZD) a uajeli se ubytovat do kempu (108NZD za prostou kabinu), abysme si v klidu mohli zabalit na Milford. Pak jsme v obchodě sháněli nepromokavé pytle (DOC nabízeli luxusní za 5NZD, což na nás bylo luxusní až moc) a dokoupili sušené věci.

Po večeři a dělání svačinek jsme s Míšou zjistili, že nemáme snídaně. Ty jsme nakonec operativně spíchli ze sušeného mléka a hnusných corn-tyčinek, které s sebou vozíme od příjezdu na NZ.

Večer jsme asi 2 hodiny balili a přitom pročítali DOC brožurky jak přežít Milford track (měli jsme 2 měsíce předem trénovat túry se zátěží...pozdě :D), jak přebrodit řeku a jak se neztratit v buši- optimistické čtení, co nám na náladě nepřidalo. Na dlouhou dobu naposled jsem si užila horkou sprchu (naštěstí tu byly zdarma).

---

7.1.2010

MILFORD TRACK

- DEN 1

Celou noc se mi zdálo o Milford Tracku. Nálada je lehce nervózní, všichni se trochu bojí co nás čeká. Od rána hustě prší, což nám jen připomíná, jak se následující čtyři dny budeme mít. Vstávali jsme už v 6:45, abysme v DOC centru stihli odjezd busu. Tam nám ale řekli, že bus odjíždí o hodinu později, než jsme mysleli. Tu hodinu čekáme v autě, Míša nám ještě u DOCáků koupil nové rukavičky, protože naše ztratil i se svou čepicí.

Pár minut před příjezdem busu jsme vyndali věci z auta a Tomáš zajel na hlídané parkoviště, odkud ho s autobusákem vyzvedneme. Míša si nechává svůj nový, 10kh vážící foťák v autě, z neznámých důvodů se s ním nechce tahat a potápět se s ním na tracku.

Na zastávce sedí dvě spoře oděné slečny v podpadcích, utěšuju se , že jestli to přežijou ony, tak my taky. Jenže ty slečny na Milford Track nejely, naopak autobus byl plný lidí s tvářemi ošlehanými horským větrem, svaly jim hrají i na obličeji.

Bus nás asi 30minut vezl k přístavišti, kde na nás už čekala loď. Za 1,5hodiny už nás vyklopila na začátku tracku. První den je jen zakřívací, čeká nás 1,5hodiny chůze po rovině k chatě Clinton Hut. V chatě jsme tak byli brzy, něco málo po poledni. Po našem příchodu přestalo pršet a jen co jsme se zastavili, sesypaly se na nás sandflies. Stříkáme sprejem všude možně a zapisujem se do „knihy hostů“, každý k číslu své vybrané postele.

Celé odpoledne jsme pak neměli co dělat, zachránily nás erární puzzle (kterým ale chyběl vzorový obrázek a nějaké ty dílky) a šachy (které ale nikdo neuměl hrát). Součástí chaty jsou 2 místnosti po 20 postelích, jídelna s plynovými vařiči a venkovní záchodky. Při skládání puzzlí jsme se seznámili s Ruskou Mašou, která se ochutnáváním jídel od ostatních snažila najít takové, které by bylo dobré. Mimochodem měla s sebou asi 5cm batůžek, dodnes nechápu, jak mohla přežít. Pak tu byla Izraelka a Izraelec, Kanaďan s Britkou, veselý Brazilec s manželkou a samotářský Němec. Pak taky kopa Novozélanďanů (velmi rozvětvená rodina).

Po večeři si s námi přišel popovídat boss Ross, kterému jsem z 20minutového monologu rozumněla jen 3 věty (nekuřte v chatě, odneste si odpadky, mějte oči otevřené), taky nám ukázal zvuky některých místních ptáků vč. kiwiho. Po jeho výkladu jsme šli spát, čeká nás náročný den.

---

8.1.2010

MILFORD TRACK

- DEN 2

V sedm nás drsně vzbudila Novozélandská rodinka okupující půlku naší ubikace. Přes noc nasněžilo a okolní vrcholky hor jsou přikryté bílou čepičkou. Aspoň vidíme, na co se můžeme při zítřejším výstupu těšit.

Na pochod jsme vyrazili v 8:30, trasa 2. dne (16,5km, 6hodin) mírně stoupá do Mintaro Hut. Zpočátku se nám šlo dobře, ale po několika hodinách začal batoh víc a víc těžknout a puchýře na patách se zvětšovat. Ten den jsme měli štěstí na počasí, bylo více méně slunečno, takže jsme měli krásné výhledy na okolní zasněžené hory zrcadlící se v jezírkách a řekách. Chvílema bylo dokonce i vedro, preventivně nasazené goráče se zrovna moc nevyplatily.

Poslední úsek, když už docházely síly, byl trošku prudší stoupák, nakonec jsme se ale do chaty doplazili docela brzo, někdy po 14:00. Přivítal nás místní boss s červenou naušnicí a pohrozil opravdu špatným počasím, které nás čeká zítra. Ti, kdo chtějí vidět Mackinnon Pass za světla, by jeho vrchol měli zdolat hned teď (bez batohů).

Já se této lákavé nabídce vysmála a šla si natáhnout nohy do kuchyňky nad šálek polévky, ale Tomáš a několik dalších sportovců nahoru vyběhli a pořídili tam nádherné, unikátní fotky. Jak se ukázalo druhý den, dobře udělali.

V téhle chatě nebyly žádné puzzle, karty ani šachy, tak jsme čas do večeře zabíjeli čtením knih o místní fauně a flóře, no prostě nuda. V jídelně ale bylo teplo a to bylo hlvní. Večeři jsme nesměli uspěchat, jídla je málo a dávkování energie jsme měli naplánované do posledního joulu. Večer byl hut-meting, při kterém nás boss varoval před sílícími dešti a doporučil, abysme vyrazili zítra brzo ráno.

---

9.1.2010

MILFORD TRACK

- DEN 3

Vstávali jsme v neuvěřitelných 5:30. Čekala nás nejnáročnější část tracku a od rána pršelo. Vyšli jsme po 7:00 a spěchali na vrchol Mackinnon Passu (1069m n. m.). Chata, ve které jsme spali, už byla nad snežnou hranicí sedmiset metrů, takže jsme na sníh narazili brzy.

Za chvíli se z nebe místo deště sypal snížek. Výšlap je prudký, občas je potřeba přelézt nějaký ten kámen, a od Mackinnon Memorial začal foukat silný vítr. Doplazili jsme se pod přístřešek, kde nebylo o moc tepleji než venku, ale aspoň tam nesněžilo, rychle se nasvačili a vyběhli dál, dřív než nás začne studit promočené oblečení.

Jinak venku bylo vidět sotva na krok, ještě že se na Tomových fotkách můžeme podívat, jak krásné to tam ve skutečnosti je.

Sestupem z vrcholku jsme se přehoupli do 2. půlky tracku. Sestup byl příkrý, ale pomalou a opatrnou chůzí se dal zvládnout dobře. Jen ke konci už se mi docela solidně podlamovaly nohy. Pršelo celou dobu, tak moc fotek nemám, a kvůli těm několika pořízeným mi asi zrezne foťák.

Do Dumpling Hut jsme dorazili ve 14:00. Nejdřív nám boss této chaty nechtěl povolit zatopit v kamnech (suché dřevo je tu vzácné), ale kdysž dorazilo víc lidí, přebili jsme ho argumenty (v chatě bylo 8°C a topit se podle pravidel chaty může, klesne-li teplota pod 12°C). Choulíme se u krbu a snažíme se aspoň částěčně vysušit promočené věci a boty.

Mezitím kolovaly po chatě fámy a sliby vypuštěné bossem o možné zítřejší evakuaci helikoptérou kvůli stoupající hladině řeky. Všichni až na Toma a bláznového Brazilce si evakuaci moc přáli, brodit se v dešti vodou dalších 18km se nikomu nechtělo a navíc už před námi byla jen poslední etapa tracku vedoucí plochým údolím; to nejlepší už jsme měli zkrátka za sebou.

Při večeři nám boss dal novou naději- v noci jsou očekávány silné deště a možná bude nucen track uzavřít. Jdeme spát se smíšenými pocity- přejeme si, ať buď neprší vůbec, nebo naopak střašně moc. V noci pršelo opravdu vydatně, chvílema jakoby někdo lil vodu z kýble přímo na naši střechu. Do toho asi 1km vzdálená bouřka, při hromu se otřásá celá chata.

---

10.1.2010

MILFORD TRACK

- DEN 4

Ani ráno déšť nepolevil a teď už si evakuaci přál snad i Tomáš. Dle instrukcí jsme se v 7:00 shromáždili v jídelně a čekali na pokyny od bossa našeho bossa. Zprávy ale byly nejasné- voda přes cestu dosáhla 90cm, ale je naděje, že začne opadávat...v takovém případě bychom mohli jít po svých. Každopádně musíme dojít do místa vzdáleného 3 míle, a tam se uvidí. Boss nás poslal napřed s tím, že přinese nové zprávy. Navlíkli jsme se tedy do mokrých hadrů a vyšli.

V místě zvaném Boatshed, v přístřešku vyhrazeným chodcům s průvodcem, nás boss dohonil a my se zatajeným dechem naslouchali pokynům z jeho vysílačky. Instrukce pro nás ale byly zdrcující- je naděje, že řeka opadne, amáme tedy jít pěšky. Cítili jsme se asi jako dítě, kterému těsně před štědrým dnem řeknou, že Ježíšek umřel.

Tak jsme se tedy vydali dál, boss šel pár km s námi a před každým brodem nás varoval, ať jsme opatrní. Aspoň si chvíli připadáme jako skupinka s průvodcem. Brodili jsme se přes několik míst několik stovek metrů, s hladinou řeky asi do půli stehen. Voda byla ledová, ale rychle se v našem oblečení a botách ohřála a zvykli jsme si na ni.

Průběžně jsem se dopovala mysli tyčinkami, ať mám z čeho tu vodu ohřívat. Posledních několik km už žádné velké brodění nebylo, jen po kotníky. Milníky rychle ubíhaly a najendoubyl konec- došli jsme do Sandfly Pointu, místa, odkud nás má vyzvednout loďka. Vyždímali jsme boty a oblečení, vyfotili se s nápisem Sandfly Point a chvíli počkali na loď. Měli jsme lístky až na 15:15, ale naštěstí jsme se vešli do dřívější várky v 13:45. Dvacetiminutová plavba byla pěkná, vysvitlo nám sluníčko a my mohli aspoň chvíli obdivovat krásy Milford Sound.

V Milfordu jsme se už nevešli do autobusu směr Te Anau, tak jsme museli 2 hodiny čekat na další. Pozorovali jsme zatím vyhlídkové lodě, které odtud vozí turisty na okružní cesty po Milford Sound a sušili ponožky.

Pak už jsme naskákali do busu a po 1,5hodině jízdy zase vyskákali na hlídaném parkovišti v Te Anau, kde na nás čekalo naše milované autíčko se suchým oblečením.

Nakoupili jsme vytoužené jídlo (nesušené maso) a vyjeli do Manapopuri, kde jsme měli objednané ubytování v Manapouri Lakeview Motor Inn (85NZD/2 os.)Zklamáním pro nás bylo, že součástí pokoje nebyla kuchyňka, naštěstí k ní nebylo ale daleko. Večer jsme na pokoji rozložli všechny mokré věci a důkladně ze sebe smyli 4-denní špínu.

---

11.1.2010

PO MILFORD TRACKU

- FOUKÁNÍ BOLÍSTEK A VZPOMÍNKY

Po snídani, pofoukání puchýřů, rozcvičení bolavých svalů a opětovém zabalení věcí, jsme rychle v hrubých obrysech rozplánovali zbylých pár dnů, které nás ještě na NZ čekají. Už se nám to rychle krátí. Po Milford Tracku jsme plní zážitků a odjíždět domů se nám rozhodně nechce. Kdybysme předem věděli, jak bude track úžasný, naplánovali bysme jich víc... tak snad někdy příště.

Teď nás čeká cesta do Christchurche, kde za pár dnů vracíme auto. Vezmeme to kolem pobřeží přes pár dalších zajímavostí. První na řadě byly jeskyně Clifden se svítícími červíky. Venku prší a je 9°C, no prostě počasí klasické pro tuhle oblast. Na pláži u Te Waewae pozorujeme velryby a delfíny, akorát nejsou v těch hrozných vlnách vidět.

Na pláži u Monkey Islandu, ke kterému se dá za odlivu projít suchou nohou, je hrouda kamení, mezi nímž může uvíznout humr. Najdete-li ho a má-li povolené rozměry, můžete si ho sníst k večeři. Kluci humra hledali, ale nenašli. Místo toho Míša nanosil do auta hrst mušlí. Ty jsou aspoň lehčí než hrsti kamení z pedchozí pláže.

V LP píšou, jak je na místních plážích krásné koupání, a že jejich hlavní předností je, že nejsou vůbec přelidněné... no tak my už víme proč tu není ani noha a nikdo se tu nekoupe.

Ještě jsme se zastavili u Waipapa Pointu u majáku připomínajícím největší lodní neštěstí na NZ z roku 1881. Vichr tu byl šílený. Míša se trochu zapomněl a dlouho fotil vlny bijící o skálu. Pak už bylo docela dost hodin, tak jsme se rozjeli hledat ubytování. Stan moc nepřicházel v tomhle počasí v úvahu, stejně v téhle oblasti nejsou skoro kempy.

Dojeli jsme do Waikawy a tady našli ubytko v privátě. Měli už jen místo pro 2, ale vyjednali jsme s paní majitelkou, že se zbylí dva složí na zemi ve spacácích. Dala nám proto slevu- pokoj za 78/4 os.Byl to útulný, vcelku malý domek se 3 pokoji, společenskou místností s krbem, kuchyňkou a sprchou. U krbu se krčily 2 Němky a Israelky.

Daly nám tip, že na Curio bay, pláži kousek odtud, jsou praví tučňáci, tak jsme s etam ještě před setměním rozjeli. Tučňáci ale asi spali, žádného jsme neviděli. Vrátili jsme se tedy do domečku a po večeři šli spát.

---

12.1.2010

CURIO BAY

- HLEDÁNÍ TUČŇÁKŮ

Ráno nás vzbudila Němka telefonující z pevné linky patrně do Německa, to bude mít paní domácí radost. Jinak signál, natož internet, tu nebyl. Hrozná díra.

Po snídani jsme ještě jednou vyjeli na Curio Bay. Tučňáci tu asi opravdu bývají, všude nás varovaly cedule, ať jsme k nim ohleduplní, ale my žádného neviděli. Lezli jsme chvíli po útesech a fotili pro změnu rozbouřené moře, ale kde nic, tu nic. Těžké zklamání. Na pláži byly aspoň zkamenělé, miliony let staré, stromy, tedy spíš pahýly pařezů. Kousek dál se vyvalovali dva tuleni, jak jsme později zjistili, byl to pár a pářili se. To nás ale moc nenadchlo, přeci jen tuleňů už jsme viděli spousty.

Tak zklamaní jedeme dál po Catlins pobřeží, chtěli jsme zajet na Cathedral Caves, ale ty leží na soukromém pozemku a přístupné jsou jen při maximálním odlivu, což je dnes večer, což my už tu nebudem, takže smůla.

Čím víc na východ jedeme, tím lepší je počasí a nakonec vykouklo i sluníčko. Na Nugget Pointu jsme si zašli na další maják,

tenhle se nám ale líbil o dost víc právě díky slunečnému počasí. Zase jsme tam viděli tuleně. Každopádně je to moc krásné místo, útesy jsou dost fotogenické. Už máme ale dost hlad a jídlo (až na pár rezervních konzerv) došlo...vyškrabáváme poslední sušenky a těšíme se na nákup.

Dojeli jsme do Dunedinu, kde si v DOC centru bereme plánek poloostrova Otago. Vede skrz něj okružní silnice s možností malých vycházek. Ty už asi nestihneme, je 16:00 a čas se krátí. Na poloostrově jsme si alespoň zašli na obědo-večeři do docela luxusní restaurace neznámo kde. Připadáme si docela trapně v zablácených botách a hadrech, ale paní servírka předstírá, že to nevidí. Já si dala rybu, kluci jehněčí a Mirka salát (cca 30NZD/os.).

Po jídle jedeme dál na cíp poloostrova, kde je albatrosí centrum. Je to takové středisko se suvenýry a asi milionem drzých racků. Viděli jsme i proletět jednoho albatrosa, takže jsme se dobrovolně vzdali skvělé možnosti koupit si za nějakých 40NZD vstupenku na kopec, odkud se albatrosi dají pozorovat.

Vzhledem k pokročilému času jsme se rozjeli zpátky, kempujeme v Dunedinu a prohlídku města necháváme na zítra. Je nám zima a nechce se nám stavět stan, tak poslední možnost spaní ve stanu vyměníme za noc v lodgii v Dunedin Holiday Park. Škoda, stany se ani nerozloučí s novozélandskou půdou.

Kemp je příjemný a jeho budovy jsou pěkně vymalovány. Náš pokoj s příslušenstvím a krytým přístupem do kuchyně stál 96/4os. Naposledy jsem vyprala oblečení špinavé ještě z Milfordu, ale je toho tolik, že by se zaplnilo několik praček, tak stejně pojedeme domů špinaví.

---

13.1.2010

DUNEDIN

- MOAREKI BOULDERS A BALENÍ

Dopoledne jsme strávili prohlídkou Dunedinu, což je moc hezké město, mají tu krásné nádraží pár historických budov.

Taky jsme zašli do suvenýrů, kde T+M koupili další NZ utěrky, protože těch není nikdy dost, a já s Míšou svoje vlastní plyšové kiwáky. Po poledni jsme ještě nakoupili v supermarketu a vyjeli směr Christchurch.

Asi na půli cesty jsou k vidění Moareki Boulders, kulaté kameny. Trošku jsme si s Mirkou zacvičily a s vydatnou pomocí na ně vylezly. V místním gift shopu jsme koupili utěrky tentokrát já a Míša, ale utěrkový náskok T+M už asi nedoženeme.

Ve městě Oamaru jsme se opět informovali na výskyt tučňáků, ale museli bysme na 6 lokálních kousků čekat do setmění a to bohužel nejde, navíc já už na tučňáky nevěřím, takže poslední šance je vidět je pasé. Těžké zklamání. V Oamaru jsme ještě navštívili sýrárnu (White Stone Cheese), kde jsem potají (navzdory přísnému zákazu) vyfotila zrající sýr a T+M koupili sýr doufajíce, že ho v pořádku dovezou do Čech. Míšova přednáška o bakteriích množících se v teple nepadla na úrodnou půdu.

Ubytovali jsme se v kempu poblíž christchurchského letiště, v pěkném studiu s veškerým příslušenstvím (asi 25/os.), a dali se do balení. Je opravdu neuvěřitelné, kolik věcí jsme z auta vytahali a kolik jsme si toho vezli s sebou. Šetrně zabalit nashromážděné suvenýry, kameny a mušle je bojový úkol. T+M balí vše do haldy novozélandských utěrek které skoupili všude, kam přijeli. Až jimi po příletu přesytí český trh, budou prakticky bezcenné :D

Balili a převažovali jsme zavazadla asi do 1 v noci; vyřadili jsme přitom hromadu Míšou nasbíraných kamenů a v ledničce nechali plno jídla, v pokoji lékárničku, kosmetiku, vzácný sprej na sandflies a na recepci jsme odevzdali plynovou bombu s hořákem. Těžko se nám s těmito věcmi loučí, ale ručička na míncíři je neúprosná. Deníček musím odevzdat do spárů balícího komanda, snad se s ním ještě někdy shledám. Uprostřed balení přišla Tomášovi smska, že se našla jeho ztracená peněženka..zázrak!

---

14.1.2010

AUCKLAND

- ZASE ZTRACENI V AUCKLANDU

Ráno Tomáš hadící krásně umyl auto, my s autem rozloučili se slzami v očích a odevzdali ho v Apexu (jejich pobočku jsme opět nemohli najít, pro změnu totiž nesídlí na letišti). Chlapík z půjčovny nás odvezl na letiště, kde jsme si chtěli nechat věci a vyrazit na průzkum Christchurche, na letišti jsme se ale dozvěděli, že náš let do Aucklandu byl přesunut (nebo spíš prakticky zrušen) o půl dne. Naštěstí nám nabídli alternativu s přestupem ve Wellingtonu a odletem za 2 hodiny. To jsme přijali a absolvovali tak dva na sebe navazující pidi lety (30 a 40minutové). Ráda bych řekla, že do letadla už nesednu hodně dlouho, ale čekají mě zítra další 2 lety, tentokrát mega dlouhé, achjo.

V Aucklandu si Tomáš obvolal konzulát a policii, aby zjistil, že se pro svou ztracenou a opět nalezenou peněženku musí vydat 100km od města na sever. Z letiště nás odvezlo shuttle auto symbolicky zase do Best Western motelu, ve kterém jsme zahajovali naší cestu po NZ.

Tomáš si tu půjčil auto (80NZD/den i s pojištěním) a s Mirkou se vydali za pěněženkou. Chtěli nás odvézt do centra Aucklandu, ale ani GPSka si s tímhle začarovaným městem neporadila- asi staré mapy a nové silnice.

Docela dlouho jsme bloudili a bylo nám horko, přeci jen jsme už odvykli horkému severskému počasí. Nakonec nás vyklopili někde poblíž centra a my, vyzbrojeni mapou, jali jsme se objevovat krásy města. Než jsme ale dojeli/došli do centra, TROŠKU jsme zabloudili (i když Míša říká, že ne).

V centru nic moc není, jenom pěkná řádka fast-foodů a star-bucksů a sem tam nějaký suvenýr made in China. Ještě jsme se koukli do přístavu a chtěli se vrátit do motelu. Tentokrát jsme věděli, že Downtown není adresa našeho motelu, a dokonce jsme měli mapky, a ptali jsme se řady řidičů, i tak jsme ale hodinu hledali zastávku busu, který by nás odvezl do správné části města. Pak jsme půl hodiny čekali na bus a pak jsme hodinu jeli, vymetajíce různé postranní uličky a zastávky. Nakonec nám stejně řidič nezastavil kde jsme chtěli, takže jsme se ještě prošli. Prostě maso, Auckland už opravdu nikdy.

Na pokoji si zatím T+M za šťastně nalezené peníze uspořádali hostinu (pečené kuře). Po večeři a malém přebalení (přendání velkých balvanů do lehčích, příručních, zavazadel...snad v tom ochranka na letišti neuvidí pokus o propašování kamenných zbraní na palubu letadla), jsme šli naposled na NZ spát.

---

15.1.2010

JAPONSKO

- ODLET NA NAŠÍ POLOKOULI

Vstávali jsme celkem brzy, nechali se odvézt na letiště a dopoledne už mávali Novému Zélandu z okenka letadla. Modré moře a nebe a teplíčko se opouštějí hodně těžko, zvlášť když víme, jaká extrémní zima nás doma čeká. Přemýšlíme, kdy se na Nový Zéland znovu podíváme...možná už nikdy. Opravdu smutný. Na letišti jsem ještě nostalgicky koupila poslední NZ utěrku, konečné skóre je tedy 6:12. Dvanáct utěrek není nic extra, T+M se pokusí dokoupit ještě nějaké japonské.

Po 12 hodinách letu, v 16:30 japonského času, jsme přistáli v Naritě. Schovali jsme si batohy do letištní úschovny (za krásných 2000Y, ještě že vůbec netuším, jaký je kurz) a popojeli jsme vlakem do samotné Narity.

Mají tu krásný císařský palác, ale nikde ani noha, všechno už bylo zavřené, přestože ještě ani nebyl pořádně večer.

Byla hrozná zima, tuhly nám foťáky a úsměvy na tváři a na mě tvrdě dopadl časový posun. Zapadli jsme do nějaké restauračky, kde obsluhující paní uměla trochu anglicky. Objednala jsem si vepřové maso, ale opravdu mě nenapadlo, že dostanu pravý vepřový řízek, a ještě s rýží. Za menu, které jsme si dali všichni, jsme zaplatili 1100Y za osobu.

Večer jsme se vrátili na letiště odhodlaní tady vydržet 15 hodin do odletu. Nebo úplně odhodlaní jsme nebyli, ale naše dilema rozsekla správa letiště, když jsme se dozvěděli, že se ve 23:00 letiště zavírá. Takže chca nechca stejně musíme do hotelu. Vybrali jsme nejlevnější a nejbližší hotel, za nějakých 11000Y za dvojlůžák. Ještě že pořád netuším, jaký je kurz. Hotel byl parádní, místo županů kimona a vyhřívané sedátko na WC byly příjemné plusy.

---

16.1.2010

VÍDEŇ

- SACHREM TO VŠECHNO KONČÍ

Odlétat jsme měli až v poledne, takže jsme si mohli přispat. Dopoledne jsme ještě obešli letištní suvenýry a utratili strašně moc peněz (už začínám tušit, jaký je kurz). Pak už jsme vyletěli na 12 hodinovou cestu domů.

Po 12 hodinách letu, ale teprve v 16:00 vídeňského času, jsme šťastně přistáli ve Vídni. Musíme si 2 hodiny počkat na autobus Student Agency a pak už „jen“ 6 hodin v buse, půl hodiny MHD a jsme doma. V té samé restauraci, před kterou jsme před měsícem seděli a slastně vdechovali zahulený vzduch a slíbili si, že si tu dáme pravý Sacher, jsme si za úplně poslední peníze ten Sacher opravdu dali.
Mise splněna.

---

DOSLOV

Z časového posunu jsem se já a Míša vzpamatovávali přes týden. Vstávat ve 3 ráno a usínat pak celý den ve stoje, to nikomu nepřeju. Ale za tu cestu to stálo. Tomáš s Mirkou neměli údajně žádné problémy, ale já jim to nevěřím.

Suvenýry jsme dovezli všechny v pořádku, malý zázrak. Taky jsme dovezli asi 20000 fotek, třídit to je taky takový zázrak. Pohledy šly měsíc. Taky zázrak (že vůbec došly).

Na cestu všichni vzpomínáme, a jen těžko se zařazujeme do normálního života. Snad brzy zase někam vyjedeme. A třeba zase na Nový Zéland.
A jsem fakt ráda, že jsem tohle konečně dopasala.

---

Jaká je to země

Nový Zéland je opravdu nádherný. Díky relativně velké délce ostrovů (1600km) je krajina hodně rozmanitá. Léto na severu je mírné a příjemné, na jihu už počasí ale moc vlídné není. Zato příroda jižního ostrova je nedotčená a vzhledem k vydatným dešťům (srážkové úhrny se počítají v metrech za rok), i hodně zelená.

Lidé jsou na NZ vesměs přátelští, ochotní poradit a rádi si popovídají. Najdou se smaozřejmě i výjimky, Míša neměl dobrou zkušenost při stopování (viz náš lucky day 2.1.).

Nejvhodnější doba pro návštěvu je NZ léto, tedy naše zima. Letní prázdniny začínají o Vánocích a v této době taky Zéland čelí největšímu náporu turistů. Nikde jsme ale žádné davy nepotkali, horečka Pána prstenů už asi opadla.

Časový posun 12 hodin ušetří práci při přeřizování hodinek (tedy těch ručičkových).

Ubytování

Kempy jsou doslova na každém rohu, orientovat se v jejich nabídce nám pomohla výborná brožurka Jasons, kterou jsme získali na recepci hned v prvním kempu.

Cena za stanové místo pro jednu osobu začíná na 12NZD, nejvíc jsme platili 22NZD. Průměr asi 18NZD.

Snad všechny kempy jsou luxusně zařízené, sprchy s horkou vodou jsou samozřejmostí, ve společných kuchyňkách je vše, od lednic přes sporáky po toustovače. Jen nádobí je lepší mít svoje, ne vždy je součástí vybavení.

V kempech bývají na výběr i jiné typy ubytování než ty stanové, lze volit z nabídky přívěsů, kabinek a chat. Pro 4 os. se dá vcelku bez problémů ubytovat v takovém zařízení se střechou (a většinou i vlastním soc. zařízením) v ceně kolem 100NZD, což je vzhledem k ceně stanového stání dost nepoměr. V době NZ letních prázdnin jsou kempy často obsazené, ale místo pro stan se najde asi vždycky.

Noc v motelu se pohybuje od 40-100NZD/os.

Doprava

Nejpohodlnější je, i vzhledem k velké rozloze NZ, přesouvat se autem. Máte-li dostatek času, nejvíc se vyplatí ojeté auto si koupit a při odjezdu zase prodat. V případě výhodného obchodu se na tom dá i vydělat. Nás ale tlačil čas a auto jsme si půjčili v About New Zealand (pobočka Apexu). Vyšlo nás to na měsíc asi na 38.000kč, včetně pojištění a lístku na trajekt mezi ostrovy. Benzín je levnější než u nás, ceny za litr se v době naší cesty pohybovaly v rozmezí $1.6- $1.8 (postupně cena stoupala, asi ropná krize).

Co se týče MHD, vyzkoušeli jsme jen tu v Aucklandu a stačilo nám to, pro našince zhýčkané vcelku přehlednou pražskou MHD, představuje ta aucklandská jedno velké bludiště.

Průvodce

Osvědčil se nám průvodce od Lonely Planet, i když občas se tam nějaká ta chybka najde, a český překlad je místy docela vtipný, ale aspoň se člověk při dlouhých cestách autem pobaví.

Automapu jsme sehnali jen v měřítku 1:1 000 000, ale za to na nepromokavém papíru a extra odolnou, což se docela osvědčilo :)

Co s sebou

Co se týče oblečení, je dobré být připraven, tzn. mít vše od plavek a tílek po teplé svetry a rukavice s čepicemi (za sponzorské dary pletených věcí děkujeme společnosti Kama !).
Asi nejdůležitější jsou pláštěnky a s goretexovým oblečením je život na NZ snazší.

Jídlo se dovážet nesmí, takže řízky (ale i konzervy) je lepší nechat doma.

Je to bezpečná země, speciálních očkování, ani zbraní, netřeba.

Při cestě na dobu do 3 měsíců nejsou potřeba ani víza.

Měna

Na NZ se platí krásnými NZD dolary, s kurzem cca 1NZD = 14Kč. Povedlo se nám peníze směnit už v Čechách, i když to byl trošku oříšek. Ale výměna za Eura na místě není žádný problém.

---

Ceny

Jídlo je na NZ o něco dražší než v Čechách, a rozhodně se vyplatí nakupovat ve větších supermarketech- cena jídla u malých obchodníků je i dvojnásobně větší než ve velkých obchodech (což se o kvalitě říct nedá) .

Příklady cen:
Bageta (350g) $2.30
Toustový chleba $3.00
Plechovka tuňáka $3.35
Broskve (kg) $7.99
Česnek (kg) $19.95
Banány (kg) $3.00
Mango (kg) $7.99
Šunka (200g) $4.30
Polívka v pytlíku $1.85
Špagety (500g) $2.59
Cola (2,25l) $2.50
Cukr (1kg) $2.79
Čokoláda Lindt (100g) $2.99
Sušenky 250g $3.7
Rump Steak (200g) $6.3
Jogurt (500g) $5.00
Jablečný koláč $4.99
Džem (375g) $2.85
Mléko (250ml) $2.38
Voda (1,5l) $1.00
Sýr Eidam(500g) $6.99

Celková cenová bilance

Zpáteční letenky za osobu vyšly na 35.000Kč, vnitrostátní (Christchurch › Auckland) asi 1300Kč(100NZD).

Půjčení auta (rozpočítáno na jednotlivce, byli jsme čtyři) 10.000Kč, benzín 4.300 Kč (najeto 5200km).

Ubytování v kempech + motelech (28 nocí- nezapočítán Milford Track a 1 noc v Queenstownu hrazená autopůjčovnou) asi 650NZD

Jídlo (měsíc, 2 os.) asi 10.000 Kč

Další výdaje
Milford Track 300NZD/os
Let vrtulníkem na ledovec 275NZD
Půjčení kajaků 60NZD/os., den
Tongariro Crossing 30NZD
Vstupné Wai-O-Tapu 30NZD
Hlídané parkoviště při Milford Tracku (4dny, 1 auto) 24NZD
Vstup do Národního akvária za kiwim 16NZD
Suvenýry (pro rodiny a přátele dvou lidí) asi 800NZD (na těch jsme nešetřili)

Japonsko hotel (2 os.) 2.200 Kč, suvenýry a jídlo 5.500Kč

Čína hotel, jídlo, suvenýry, taxi (2 os.) 2.000Kč

Dohromady celá sranda na osobu cca 80.000Kč