Středa

Večer Michal svezl mě a obě Katky k sobě domů, do Měcholup. Tam na nás čekala Olga, obklopená velkým, opravdu velkým množstvím věcí - jednalo se především o naší kuchyň (od zařízení po jídlo), moderní nafukovací karimatky a stany jak pro Olgua a Mika, tak pro mě a Katku. Na osobní věci chudince Olince zbyl jen malý kufřík..ani plyšové prasátko se jí do něj nevešlo :(

Radši jsme všechen ten nepořádek opustili a šli se posilnit vínem do nedaleké restaurace. Když tam za námi přišel Petr, odebrali jsme se všechny ty krámy z podlahy Mikovy vily přesunout do kufrů našich dvou vozů. Kupodivu se do nich všechny tašky naskládaly a dokonce ještě zbylo trochu místa pro věci Honzy a Lenky, kteří se k nám měli přidat až druhý den.

Následovala výborná večeře, kterou Olga sama pro nás navařila a pak uložení ke spánku - druhý den nás čekalo velmi brzké vstávání.

---

Čtvrtek

Olžiny hrozby se vyplnily a my byli z postele vyhnáni skutečně už v 5:00. Než ale Michal přivezl Honzu s Lenkou a jejich věci se vměstnaly do aut, bylo už 6:30.

V dobré náladě jsme tedy konečně vyrazili. Jako velice užitečné se ukázaly dvě vysílačky, které obstaral Honza...když se po krátkém ostychu chopila vysílání Olga, skvěle jsme si spolu pokecaly ;) Hlavním účelem vysílaček byla samozřejmě důležitá komunikace mezi auty, zvlášť když se občas jedno auto ztratilo druhému.

Během četných zastávek jsme se občerstvovali pochutinami jako perníčky, ovocem, či kuřecími kousky namáčenými v kefíru. První zastávka na Slovensku pak byla věnována obědu. Vyzkoušeli jsme (co jiného než) halušky, ukradli pár pivních tácků, naplánovali trasu a jeli dál.

K večeru jsme dorazili do autokempu ATC Račkova Dolina, kousek od Liptovského Mikuláše. Trošku vystrašeni vytrvalým deštěm a velkou zimou jsme se poptali na chatky, ale stejně byly všechny plné, takže jsme rychle postavili stany (s tím mým a Katčiným nám vydatně pomohli ostatní) a natáhli celtu, která se nám měla na několik dnů stát střechou improvizované kuchyňky a společenské místnosti.

Před deštěm jsme se pak ukryli v restauraci a posilněni polévkami jsme za uklidňujícího klapání deště na stěny stanů brzy usnuli.

---

Pátek

Déšť vydržel do rána a my proto zvolili dešťový program - návštěvu Demanovských jeskyní.

Parkoviště stojí 100Sk, což je cena vskutku lidová, vstup do jeskyně nás po uplatnění ISICů vyšel na 120Sk. Povolenka pro focení vyšla asi na 200Sk, takže jsme radši nakoupili pohledy. Demanovská jeskyně Slobody je opravdu nádherná, za 90minut malého okruhu jsme viděli tolik stalaktitů atd., že nám to vystačí do konce života.

Kousek od jeskyně Svobody je ovšem ještě Ledová jeskyně, a tu jsme si (někteří) nemohli nechat ujít. Museli jsme na ni ale popojet autem (dalších 100Sk na parkovném), protože hrozilo, že nestihneme poslední prohlídku. Vyběhli jsme kopec od parkoviště ke vstupu do jeskyně a koupili na poslední chvíli lístky (opět 120Sk). V jeskyni byla docela zima (bodejť by ne), ale my měli na doporučení Olgy čepičky a rukavičky, takže jsme nebyli zaskočeni a prohlídku si užili bez cvakajících zubů.

Shodli jsme se na tom, že tahle jeskyně na jeskyni Svobody teda nemá...těch pár rampouchů vypadá skoro líp na pohledu než ve skutečnosti, ale zase je to vzácnost, takže jsme rádi, že jsme tam byli.

Zatímco jsme si užívali jeskynní sníh a Olga porušovala zákaz focení, druhá půlka naší skupiny sjela do nedaleké Hypernovy, kde koupila kupu rohlíků. Tam jsme se s nimi také po prohlídce sešli (cestou jsme ještě nakoupili pravé slovenské parenice, o kterých jsem se pak doma dozvěděla, že jsou špatně tepelně upravované a tudíž nebezpečné).

V kempu jsem se poněkud zmrzlá pokusila prohřát v horké sprše, která ovšem nebyla vůbec horká, nýbrž dokonce studená. Usínali jsme za drobného mrholení.

---

Sobota

Vstali jsme opravdu brzy do bezoblačného dne a již v 9:00 jsme se vydali na malý výlet po okolí - směrem k Hrubému vrchu. Cestu jsme si pěkně užívali a dosti se courali. Zkoušeli jsme nový Olžin polarizační filtr, fotili kdejaký kamínek na cestě, na každé lavičce jsme si odpočinuli a posilnili se sušenkami a rohlíky, které jsme měli na cestu. Jak hloupé bylo naše počínání.

V mapě uváděnou jednohodinovou cestu jsme dokázali protáhnout na tříhodinovou - výkon vskutku obdivuhodný. Olze se sice výlet vůbec nelíbil (polarizační filtr fungoval nějak divně a kopec byl čímdál tím prudší), ale nakonec se nechala přemluvit a vylezla až k rozcestníku, odkud to na Hrubý vrch mělo být jen 30 minut. Tady nasatala velká a složitá porada, zda se vrátit stejnou cestou, nebo pokračovat až na vrchol a do tábora sejít oklikou. Nakonec jsme spočítali, že vydáme-li se až na Hrubý vrch, i s rezervou bysme do 20:00 měli být v táboře. Část skupinky se odtrhla a vrátila se, pět statečných zůstalo (mezi námi i Olga, která nabrala druhou mízu a nechtěla se nechat nějakou horou pokořit).

Na Hrubý vrch jsme vystoupali brzy, a když se před námi rozestoupila mlha a nám se naskytly krásné výhledy do okolí, byli jsme rádi, že jsme došli až sem. Udělali jsme několik vítězných skupinových fotek a těšili se na sestup..už jsme začínali mít docela hlad.

Nakonec se ale sestup ještě několik dlouhých hodin nekonal - před námi se objevovaly stále nové a nové a nové vrchy, které jsme přes kameny zdolávali, stále více a více vyčerpaní z nedostatku jídla. Den se krátil a my začali propadat beznaději. Myslím, že zoufalost situace velmi dobře vystihuje série fotek, na kterých jsem bohužel já. Za své chování se sice stydím, ale fakt jsem nebyla ve své kuži :)) A ano, pokusila jsem se jíst trávu.

Na téhle fotce mi už asi definitivně hráblo :)

K večeru naše myšlenky na smrt hladem utnul les, který znamenal, že jsme konečně začali klesat alespoň na takovou úroveň, aby se tam dařilo stromům.

Následoval prudký, opravdu prudký sešup dolů. Naše radost brzy vyprchala - znaveně jsme klopýtali přes vyvrácene stromy a kořeny, stále pomaleji, i když už se začalo stmívat. Nekonečný les se před námi rozevřel až po další hodině sestupu a my konečně mohli políbit asfaltovou zem - silničku, která nás po necelém kilometru, už za tmy, dovedla až do kempu.

Tam na nás čekali ustaraní druhové, kteří připravili oheň na špekáčky.

Mírné křeče ve svalech z dvanáctihodinového výletu nás zastihly až ve spacácích, kam jsme zapadli a blaženě usnuli.

Tady je několik mých, z filmu naskenovaných, fotek.

---

Neděle

Když jsem ráno pajdala do sprchy (horká byla jen ráno, jak se nám podařilo zjistit), bylo mi jasné, že na žádnou vetší túru mě dnes nohy

rozhodně neponesou. Ostaní na tom byli naštěstí stejně, proto jsem s Katkou a Olgou zajela (autem ;)) do blízkého skanzenu. Zrovna tam pořádali dny lidových slavností nebo něco na ten způsob, takže jsme krom pěkně zařízených chalup přihlížely výrobě spon, halušek, nakoupily jsme nějaký ten darček, trochu si zablby a byly maximálně spokojené.

Nikomu se nechtělo nic vařit, proto jsme poobědvali v bistru v kempu a pak jsme si, znaveni tímto výkonem, dali šlofíka.

Odpoledne všichni kromě mé maličkosti vyrazli do bazénu, ve kterém bublal oxid siřičitý či tak něco. Já mezitím snědla Lence Bonpari a přelouskala Story. Mí drazí přátelé se vrátili poněkud poděšeni zprávami o počasí, které vyslechli v autě - hlášeny byly vytrvalé deště a v noci mělo spadnout strašně moc milimetrů vody. Uvařili jsme fazolovo-buřtovou večeři, vypnuli stany, vykopali odvodné příkopy a už za deště se vydali na kutě.

Pondělí

Probudili jsme se do, jakého jiného než deštivého, rána. Déšť a k tomu strašná zima nás nepustily ze spacáků. Dopoledne jsme se ale odhodlali vylézt ven a pohlédnout pravdě do očí...déšť nevypadal na to, že by se chytal ustat. Pokusili jsme se zahřát medvědím mlékem (mlíko s rumem a medem), ale pak jsme se raději přesunuli s kartama do bistra. Popíjení čaje jsme prokládali hraním karet a čtením smsek s předpovědmi počasí. Ty na následujícíh několik dnů nevypadly příznivě a když ještě k tomu ke všemu napadl na vrcholkách hor sníh,já se definitivně rozhodla, že o dva dny skrátím sůj pobyt a pokusím se následující den odjet domů.

Honza mě hodil do Liptovského Mikuláše, kde jsem strávila příjemný podvečer sháněním prodejny místenek (to je v Mikuláši zřejmě velmi tajemné místo, protože o něm nikdo nic nevěděl) a Honza s Michalem se zatím poohlédli po nějakém igelitu, který by ulevil stanům od náporu vody stále tekoucí z nebe. Honzův a Lenčin stan už totiž podlehl a kvůli množství loužiček museli ti dva nebožáci strávit noc v autě.

---

Úterý

Moje poslední ráno na Slovensku bylo docela suché, i když doslova mrazivé. Moje odhodlání odjet to ale nezviklalo. Honza s Lenkou (spaní v autě si pochvalovali - bylo jim alespoň teplo) byli hrozně hodní a už v 7:00 mě hodili do Mikuláše a dokonce tam se mnou počkali, jestli se vecpu do busu směr Praha (místenky už neprodávali).

Tak jsem opustila promočenou a promrzlou družinu a po 10 hodinách cesty (za 460Sk) šťastně dorazila do prosluněné Prahy.

---